Po několika desítkách minutách namrzlé cesty jsem se konečně dostal tam kam jsem chtěl. Div jsem se párkrát nezabil.
Stál jsem před kavárnou zvanou starbucks aka dej mi všechny své peníze. Chvíli jsem si venku četl co mají na výběr. Přes okna bylo vidět že tu sedí pár lidí, pravděpodobně těch co jdou do práce a po ránu potřebují kafe.
Vešel sem dovnitř, rozhlédl se kolem. Vevnitř se linula pěkná vůně kávy a všelijakých čokolád. Objednal jsem si pumpkin latte. Sice už je po podzimu ale tohle se mi hodí i na zimu. Nebo něco se skořicí byl také dobrý nápad. No nic. Už jsem si objednal. Sedl jsem si na gauč uvnitř a vyčkával na svoji objednávku.
Sledoval jsem lidi co sem chodili. Většinou starší 30+. Bylo to velice klidné.. Přivedlo mi to vzpomínky na Felixe. Když jsem se zahleděl na dveře nemohl jsem uvěřit kdo vešel, někdo u koho jsem si myslel že už na mně zapomněl.
Kim Seungmin.
Chystal jsem se na sebe upozornit ale radši jsem nic neudělal. Seungmin si mně po chvíli všiml. Objednal si přišel ke mě ale nic neříkal. Jen si přisedl. Chvíli panovalo ticho než ho přerušil.
„Někam se chystáš?" Na jeho malých ústech se mu objevil úsměv.
Můj úsměv trošku vybledl.
„Spal jsem až moc poslední dny" klidně jsem vydechl.
„Promiň" fňukl.
Jen jsem ho objal. „Uplakánku" lhal bych kdybych řekl že mi nechyběl.
Když jsem oba dostali svoji objednávku šli jsme se na chvíli jen tak procházet. Ve tmě, v nezvykle tichém Seoulu.
