Salomé

TEHDY

„Kaira Riversová?"

Strike zněl o něco hlasitěji, než měl původně v úmyslu. Prázdný sál však svou akustikou způsobil své. Nezdálo se však, že by to ženu vyděsilo. S naprostým klidem se k němu ta drobná postava otočila, jen v očích se jí zračilo jisté překvapení. Vždycky bývala brzo ráno v divadle sama.

„Co si přejete?" Kaira si rukou zaclonila oči, aby na příchozího muže lépe viděla. Jeho nestabilní chůze jí připomněla její vlastní bolest v noze, se kterou neustále bojovala.

Strike se mezitím šplhal po úzkých schodech na jeviště a v duchu proklínal toho, kdo schody navrhoval. Jistě to byl malý a elegantní mužík, který nahoru vybíhal s ladností srnky. Ani v nejmenším ho nenapadlo, že by se jednou mohl nahoru vydat hromotluk se širokými rameny, vysokou postavou a umělou nohou.

„Jsem soukromý detektiv," vydechl prudce, když konečně stanul nahoře, „mé jméno je Cormoran Strike a měl bych na vás několik otázek."

Kaira se nehnula ani o píď, když se k ní ten obrovský muž blížil. Zastavil na dva kroky od ní, ale zdálo se to jako neuvěřitelně blízko. Cítila se vedle něj nepatrně, ale i přes jeho poněkud divoké vzezření se nebála. Což byla vzhledem k faktu, že v divadle někdo zemřel, přinejmenším podivná reakce i pro samotnou Kairu.

„Jistě, už jsem o vás slyšela. Jste tu kvůli Anitě, viďte? Ptejte se, na co chcete," vyzvala ho.

Na Strika to žádný dojem neudělalo. Přestože si ji teď mohl pořádně prohlédnout a něco uvnitř mu říkalo, že tohle není vrah, po kterém pátrá, stále si udržoval jistý odstup. Každý, koho kdy vyslýchal, byl dle vlastních slov připravený říct cokoliv, ale nikdo to neudělal. S odstupem času pokaždé na povrch vyplavala další skrytá tajemství.

„Kde jste byla v úterý kolem desáté večer?" zeptal se a sledoval, jak se odpoutala ze svého místa a přesunula se ke sportovní tašce, která ležela několik kroků od ní. Přestože právě netančila, spatřoval v její chůzi a pohybu cosi ladného. Způsob, jakým si poté ručníkem setřela pot z tváře, mu to jen potvrdil. Každý její pohyb byl jako ztělesnění ladnosti.

„Doma, krmila jsem svou kočku a chystala se na návštěvu své matky," odpověděla, aniž by hnula brvou. Pověsila si ručník kolem krku a s lahví vody se vrátila ke Strikovi. „Nemám na to žádné svědky, což je nejspíš to, co chcete vědět."

Strike se její poznámkou nenechal vyrušit. Vše si poznamenal do bloku, který vytáhl z vnitřní kapsy kabátu.

„A co vaše matka? Kde bydlí? Může dosvědčit, v kolik přesně jste k ní přijela."

Kaira lehce nadzvedla ramena. „Moje matka vám toho moc nedosvědčí. Stěží pozná mě, natož aby vám řekla, kdy k ní její dcera přijela, když si myslí, že je mi třináct a pořád studuju. Trpí Alzheimerovou chorobou. Žije v soukromém zařízení v Surrey."

Strika napadlo, jestli Kaira svou matku umístila do speciálního zařízení čistě proto, že se o ni nechtěla starat, nebo jestli bylo její rozhodnutí založené na hlubším uvážení a na snaze zajistit jí co nejlepší péči. Jelikož to ale nebylo předmětem jeho vyšetřování, neptal se. Místo toho pokračoval obvyklým směrem.

„Ale zaměstnanci zařízení by vaši přítomnost dosvědčit mohli."

„To ano." Kaira se neubránila úsměvu. „Dám vám na ně kontakt. Ale i tak nemám na ten večer žádného svědka."

„A co jste dělala předtím, než jste přišla domů?"

Kaira neodpověděla hned, aby se mohla nejdříve napít. Strika najednou z nepochopitelného důvodu zajímal pohyb svalů na jejím krku. Než ho však stačila přistihnout, sklopil zrak zpátky ke svému notesu.