To byl zase den... Však to znáte. Typický stereotyp pracujících lidí. Ráno člověk vstane, nasnídá se, a už běží do práce. Pak z ní příde domů, pochutná si na večeři, a po spánku se všechno začíná od začátku.
Asi je zcela normální se občas cítit unavený, nebo znuděný. Tehdy chcete mít chvilku pro sebe, vypnout své myšlenky, zapomenout, že nějaký svět existuje. Prostě nedělat nic, jen spomalit čas.
Co se týče mně, v práci jsem toho měl v poslední době hodně. Papírovačky, přesčasy. Sotva jsem vnímal kdy je den, a kdy zase noc. Po nabitém dni jsem byl rád, že jsem doma, kde si mohu odpočinout, koukat na televizi a vychutnávat si dobře vychlazené pivo. No jo, idylka českého muže.
Naneštěstí dny, kdy jsem zůstaval v práci déle přibývaly, což vedlo k výraznému ochlazení citů ve vztahu s Natašou. Vyčítala mi, že se jí moc nevěnuju, a že jediný na co se večer zmůžu byla sprcha. Po ní jsem šel do postele, kde jsem do pětich minut usnul...
Jediné, co jsem chtěl byl její úsměv. Doufal jsem, že na konci tohoto koloběhu se dočkáme lepšího bytu, dovolené, možná i svatby. Bral jsem přesčasy, abychom měli na všechno dostatek peněz, ale zároveň jsem chtěl aby to všechno bylo překvapení. Chtěl jsem aby byla se mnou šťastná. Aby jí nechybělo nic. Byl jsem tak poháněný představou o dokonalé budoucnosti, až jsem zapomněl žít v přítomném čase. Spolu s Natašou...
