O MĚSÍC POZDĚJI
Můj život se od rozchodu s Natašou rapidně změnil. Po tom, co jsme se vrátili ze Špindlerova Mlýnu, jsem byl ještě pár dní v depresích. Dokonce jsem si prodloužil dovolenou v práci, protože jsem nemohl normálně fungovat.
Vyčítal jsem si každou maličkost, kterou jsem investoval, nebo neinvestoval do vztahu, a i když jsem si uvědomoval, co se dalo udělat lépe, nic to neměnilo na faktu, že mě cynicky podvedla. Přemýšlel jsem i nad tím, zda bych jí to dokázal odpustit, ale dala mi jasně najevo, že ona o nic takového nestála. Nelitovala nic, a to mě mrzelo nejvíce.
Tak jsem prvních pár dní strávil doma, zavřený za čtyřmi stěnami, a přejídal se. Najednou jsem cítil, že nemám žádnou motivaci. Už nebylo nutné dřít, protože jsem neměl pro koho tolik pracovat. A kdybych věděl jak to všechno dopadne, pro Natašu bych nehnul ani prstem.
Všechno se to stalo tak rychle. Ze dne na den jsem přišel o dívku, pro kterou bych udělal cokoli. A slepě jsem věřil, že se jednou stane mou ženou. Jak jsem mohl přehlédnout, že po ničem takovém netoužila? Žil jsem tak s iluzí, kterou ona nikdy podpořit nehodlala...
Bylo těžké přijmout, že i přes veškerou snahu, jsem prohrál. Ale jak dny ubíhaly, začal jsem se věnovat sobě samému, a volný čas jsem věnoval svým starodávným zálibám. Dělal jsem všechno proto, abych na své zneužity city a zlomené srdce nemyslel, a většinu času to i skutečně šlo. Tehdy jsem však ještě netušil, že kromě rozpadu vztahu, se budu muset vzdát i své práce...
Poté, co jsem se musel vrátit ke svým původním povinnostem, jsem očekával, že při projektech a přesčasech zapomenu na své osobní problémy rychleji. Přece jen je to jiné, když člověk není doma, ale na neutrálním místě. Při kolezích, a zaplaven prací.
Své kolegy jsem měl velmi rád, vždy jsme byli skvělá parta. Na pracovišti je to velké plus, přece jen tu trávíme třetinu z našeho denního času. Znali jsme se moc dobře, a neměli jsme problém mluvit o čemkoli. A ačkoliv jsem nikdy neměl potřebu označovat někoho z nich za svého nejlepšího kámoše, s Jakubem jsem si rozuměl dokonale. Dokonce i o rozchodu s Natašou věděl jako první...
Jelikož jsem tehdy nepřišel v pondělí do práce, zatelefonoval mi, aby se ujistil, že jsem v rámci možností v pohodě. Bral jsem to tak, že chápe mužské zklamání ohledně žen. Konec konců, nikdy to s nimi neměl snadné. Tak jsem mu řekl, co se stalo, on mi na to řekl svůj názor, a dále jsme to nerozebírali...
Překvapení však nastalo, když se mnou zůstal v práci přesčas. Nezdržel se dlouho, ale podle všeho čekal dokud v kanceláři nebudeme jen my dva. Nejprve se mě zeptal, jestli nemám chuť na kávu nebo čaj, a pak to přišlo. Jeho velké přiznání.
,,Mimochodem, máš chvilku? Potřebuji se ti s něčím svěřit."
,,Ale ovšem. O co jde? Děje se něco?" zajímal jsem se.
,,Jak bych ti to -... Prostě ... Já už nemůžu ..."
,,Co jako nemůžeš?"
,,Skrývat to. Lhát ti ... Prostě ... Jde o Natašu."
,,Nechápu..." začínal jsem být trochu znepokojen.
,,Nataša se ke mně nastěhovala. Do mého bytu."
,,To fakt? To je ale chudinka. Očividně omzrela i toho druhého, a nyní nemá kde bydlet."
,,Nooo... ne tak docela..."
,,Jak to myslíš?" zpozorněl jsem.
,,Davide ... promiň mi-."
,,Snad mi nechceš říct, že ty si její milenec?!"
,,Jsem... A Nataša je těhotná."
,,Cos to řekl?" okamžitě jsem ho popadl za límec. ,,Ty hajzle-... Jak jsi mi to mohl udělat?"
,,Uklidni se, prosím."
,,Nejraději bych tě zmlátil jako hada!!!"
,,Davide-"
,,Uvědomuješ si, co jsi udělal? A ty ses nazýval mým kamarádem?!"
,,Proč viníš jenom mě? Nataša za mnou chodila dobrovolně."
,,Ty čuráku-" už jsem se mu chystal jednu vrazit, ale v tom do místnosti vešla uklízečka.
,,Co je to tady za kravál? ... Pánové?!"
,,To nic. Už jsem na odchodu." prohlásil Jakub.
,,Ne, to já odcházím. A doufám, že tebe, ani Natašu už v životě neuvidím." zuřil jsem.
,,Nechal sis tu svou tašku."
Otočil jsem se, popadl jsem ji, a na rozloučenou jsem agresivně smetl papíry z pracovního stolu.
,,Co se mu stalo? Takového jsem ho doposud neviděla." paní uklízečka šeptala, ale tehdy jsem ještě nebyl od ní tak daleko, abych to neslyšel.
Celý nesvůj jsem se odebral do svého auta, a chvíli jsem v něm jen tak seděl. Pak jsem asi třikrát udeřil do volantu, abych se částečně vyventiloval. Moje frustrace byla daleko horší než ta před 2 týdny kvůli rozchodu. Takto moc mě neponížil snad nikdo. Můj dobrý kámoš mi přebral holku. S kterou dokonce čeká dítě. Dá se tato noční můra ještě nějak "vylepšit?"
V ten moment jsem věděl, že zítra podávám výpověď. Nechtěl jsem se na to místo už nikdy vrátit. Byl jsem v šoku, to určitě, ale tímto jsem si byl jistý. Nesnesl bych pohled na něj, a možná ani na ni, kdyby za ním chodila. Potřeboval jsem začít od nuly, i když to nikdy snadné není.
Prožíval jsem psychicky náročné období, které bolelo pěkně dlouho. Znovu jsem se uzavřel do sebe, a chtěl jsem být sám. Znovu jsem několik dní nevyšel z bytu ven. Telefon jsem nezvedal, nádobí neumýval, bylo mi to všechno úplně jedno...
Situace se zlepšila až tehdy, když jsem se přestal litovat, a uvědomil jsem si, že tyto negativní události mě vlastně posílily. Řekl bych, že i zachránili. Co bych dělal, kdybych se oženil, a až poté by mi byla moje žena nevěrná? Při rozvodu bych toho ztratil mnohem víc.
Z počátku si budu dávat na lidi velký pozor, ale abych pravdu řekl, na lásku stále věřím. Jednoho dne se zamiluju správně, a ta láska bude intenzivní na obou stranách. Každopádně se nyní do vztahu nehrnu, protože následující měsíce bych rád věnoval své kreativní stránce.
Vždy jsem měl blízko k hudbě, ale sekl jsem s tím kvůli Nataši. Dokonce jsem prodal i svůj klavír, jen abychom si mohli dovolit nějaké slušné bydlení. No jo, co zamilovaná hlava neobětuje pro toho druhého ... Teď už vím, že to byla hloupost, a pokud vás člověk ve vztahu nepodporuje, určitě za moc nestojí. Když jsou záliby součástí vaší osobnosti, neměli byste se jich nikdy vzdát. A člověk, který vás skutečně miluje, by ani nedovolil abyste prodali kousek vašeho já.
No co se stalo, stalo se, jedeme dál. A když už začínáme od nuly, koupil jsem si ty nejlevnější klávesy. Myslím, že na začátek to bohatě postačí. Nyní už jen naslouchat svým emocím, a můžeme tvořit.
Můj první pokus o píseň má název - "Snům se poddávám..."
