,,Víš, že jsem nechtěl slyšet takovou odpověď ..." přiblížil jsem se k ní, a dotkl se její paže. ,,Že to není tím, že máš své dny?"
Nataša se na mě podívala, ale mlčela dál.
,,Já jen... prostě..." chtěl jsem se jí zeptat ještě jednu otázku, ale neměl jsem na to odvahu. Nejprve jsem sklopil zrak, pak se podíval stranou, a nakonec nevěřícně zakroutil hlavou.
Najednou jsem cítil tolik emocí, které mi vířily hlavou a svíraly srdce, že jsem si nebyl jistý, zda má smysl pokračovat v tomto rozhovoru. V podstatě mi řekla dostatek. Protože i žádná odpověď, je odpověď. A ten její pohled, ten mě velmi ranil.
Nechal jsem to tak, a beze slova jsem se pohnul dál. Nasadil jsem si sluneční brýle, a kráčel po chodníku. Zda se ke mně Nataša přidala, to jsem neřešil. Pokud nemá zájem, tak ho nemám také ...
***
Po pár minutách jsem zjistil, že Nataša to úplně vzdala. Vrátila se do auta. Štvalo mě to, a lhal bych pokud bych tvrdil opak, ale nemohl jsem s tím nic udělat. Jen mi tím dokázala, že ona o nic z toho, co jí dávám, nestojí.
Pokračoval jsem tedy dál, a zastavil jsem až při domku, který stál nedaleko vody. Opřel jsem se rukama o zábradlí, a alespoň chvíli jsem pozoroval okolní přírodu. Byl jsem rozrušený, věděl jsem, že tak rychle to nepřejde, ale i tak jsem se snažil nějak uklidnit. Dýchal jsem, a znovu se rozhlížel kolem sebe. Mohla to být tak pěkná, romantická chvilka... Pomyslel jsem si.
***
Když jsem se vrátil do auta, na Natašu jsem se ani nepodíval. A nekomunikovali jsme spolu ani celou cestou zpět. Každopádně se tvářila, že je jí to jedno, a jako celý den, i tehdy se věnovala pouze svému mobilu.
Dokonce i celý podvečer jsme strávili o samotě. Ona byla uvnitř, a já jsem seděl za stolem venku. Ze začátku jsem jen odpočíval, opřený o stěnu chaty, no pak jsem si vzpomněl, že bych měl mít v autě knihu, kterou jsem si jednou koupil, ale ještě nikdy ji nepřečetl. Ne kvůli ztrátě zájmu, ale z nedostatku času. Tak jsem si ji přinesl, a pustil se do toho.
Kniha je vždy dobrá volba, když se chce člověk odreagovat. Minimálně na mě to zabírá. Ale dneska, jakkoli jsem chtěl, ty stránky se zdály být dlouhé, a já neustále myslí při Nataše. Pomalu jsem analyzoval poslední dny a týdny, jen abych zjistil, kde a kdy mohla nastat chyba. Který moment mi mal naznačit, že se něco děje, ale nepřikládal jsem mu vysokou hodnotu...
*vyzvánění telefonu*
,,Čau, Jakube."
,,Čau. Máš se?"
,,Jo, ujde to. Co ty?"
,,Jo, v pohodě... Jak to jde s Natašou?"
,,Ani se neptej..." odpověděl jsem, a okamžitě jsem se ohlédl, zda není někde na blízku.
,,Neklaplo to?"
,,Ani ne... Jako... Ráno se mi zdala šťastná, ale pak nevím."
,,Možná jen nemá náladu." posoudil.
,,Jo, určitě..." poznamenal jsem mírnou dávkou sarkasmu.
,,Nebo skus dělat totéž, co ona. Nestarej se! Ženy nemají rádi, pokud je někdo ignoruje, a proto-"
,,Hele, nech to plavat. Zkoušel jsem všechno..." snažil jsem se toto téma decentně uzavřít. ,,Raději mi řekni, jak bylo dnes v práci."
