Asi jen málokdo začína svůj den bez horké kávy. A je úplně jedno jak jste se vyspali. Vždy vám to dodá energii a možná i trochu pozitivnějšího myšlení. Někdo si ji vychutnává s pečivem, někdo s cigaretou, a já ... já ji popíjím při zapnutém počítači v obývacím pokoji.
,,Dobrý ráno."
,,Dobrý ráno, miláčku. Vyspala ses?" pozdravil jsem svou přítelkyni a dále prohlížel Facebook.
,,Ani moc ne. Co ty?"
,,Já spal dobře."
,,Dnes budeš doma?"
,,Né. Zachvílu jdu do práce."
,,To jako fakt?" Nataša zněla najednou rozlobeně. ,,Jak je možné, že stále jen pracuješ. Ani nepamatuji, kdy jsme spolu naposledy trávili čas."
,,Já vím. Ale máme toho teď opravdu hodně. Každá pomoc se počítá."
,,Je to vůbec legální? Pracovat tak často a ještě k tomu přesčasy? Na to přece musí být nějaké zákony."
,,To jsou. Ale tohle je víceméně na dohodu. Dělám to dobrovolně." podíval jsem se na Natašu a čekal na její reakci.
,,Čili si dobrovolne vybíráš práci místo mě?"
,,Ale prosím tě, Natašo. Dobře víš, že to dělám kvůli nám. Dej mi ještě pár týdnů a pak to bude lepší." snažil jsem se jí upokojit.
,,Jistě. Ještě pár týdnů a budu mít nového přítele." Použila nepřehlédnutelnou dávku sarkasmu a následně si nalila kávu do šálku.
,,Proč mi něco takového říkáš? Chceš mě snad opustit?" zamračil jsem se.
,,Ne, to vůbec ne ..." Nataša si povzdechla a podívala se ven z okna. V tom jsem zavřel notebook a popošel k ní.
,,Děje se něco?"
,,Nic." typická odpověď rozzlobený ženy. V překladu to znamená něco. To vím i já.
,,Vím, že se cítíš osamělá. A chybíš mi. Každou jednu minutu, kterou nejsem s tebou. Ale prosím... Když to vydržíš, čeká tě překvapení."
,,Jediné po čem toužím je, aby si byl každý večer doma. Se mnou."
,,Ja vím. Já to chci taky-" přemýšlel jsem nad těmi správnými slovy, ale Nataša mě přerušila.
,,Příští sobotu mám narozeniny. Doufám, že si nezapomněl."
,,Jasně, že ne." samozřejmě, že ano. Denně musím toho tolik udělat, že čas ke shlédnutí do kalendáře vážně nemám. ,,Budu tu s tebou. O to se neboj." dodal jsem.
Má drahá přítelkyně však neřekla ani slovo. Napila se kávy a znovu otočila hlavu k oknu.
,,Lásko..." položil jsem ruku na její rameno. ,,Věř mi. Bude to dobrý."
,,Když to říkáš."
,,Miluješ mě?"
Chvilku váhala, ale nakonec to řekla: ,,Ano, miluji tě."
,,Taky tě miluju. Pojď ke mně." Vzal jsem ji do náruče a pohladil jí vlasy.
,,...Moc mi chybíš. Ani nevíš jak moc."
,,Ale vím." smutně jsem se usmál a chtěl ji políbit na rty. Jenomže v tom mi zazvonil mobil, a z té pusy nebylo nic. ,,Promiň, musím to vzít. Vidíme se pak, ano?" Jo, možná jsem se někdy zachoval jako idiot. Ten polibek na rozloučenou jsem jí skutečně zapomněl dát. Nebylo to schválně...
