,,Davide? ...Davide, vzbuď se!" zaslechl jsem Natašin hlas.
,,Co se-, kolik je hodin?" okamžitě jsem se probudil a podíval se do mobilu. Mezitím mi však Nataša odpověděla: ,,Je půl deváté... kdy chceš-?"
,,Když se najíme a sbalíme si věci. Je jedno kdy, vždyť půjdeme autem."
,,Fajn. Každopádně jsem své věci už zabalila. A sbalila jsem i tobě. Jen nevím, jestli je tam všechno, tak si to raději zkontroluj."
,,Jasně. Díky!" odpověděl jsem a položil hlavu zpět na polštář. Následně Nataša odešla z ložnice, a první myšlenka, která mi proběhla hlavou byla, že na to jak odměřeně se včera chovala, teď ráno byla mimořádně milá.
***
*před odjezdem*
,,Máme všechno? Byt je zamčený?"
,,Jo... Jo, je." Přisvědčil jsem, dal jsem tašky do kufru, nasadil si sluneční brýle a usedl za volant. Nataša si přirozeně sedla vedle mě, a to jak dobře vypadala, jsem rozhodně nepřehlédl. Měla na sobě černý top a krátké kalhoty. Vypadala svůdně, ale ne příliš.
,,Sluší ti to." pousmál jsem se.
,,Díky, tobě také."
Tak tohle byl vážně pokrok. Dostal jsem kompliment, který by mi ještě den předtím určitě nedala. Možná jsem si včera zbytečně domýšlel, a zbytečně jsem pak kvůli tomu nemohl usnout ... Proto jsem ráno přeslechl svůj budík.
,,Fajn. Takže... dříve než se vydáme na cestu, půjdeme koupit ještě pár věcí do krámu."
,,Vím, říkal si to včera."
,,A já jsem si myslel, že si mě totálně odignorovala." snažil jsem se to říct tak, aby to neznělo vyčítavě, ale co nejvíce jako nevinný vtip. Tak jako tak, vůbec na to nezareagovala.
*v supermarketu*
,,Počkej ... ten vozík jde nějak divně ... Nechápu proč je alespoň občas nekontrolují ..." poznamenal jsem a okamžitě ho vyměnil za lepší.
,,Tak jsme si měli vzít košík."
,,No to nevím. Třeba nám koupit alespoň jedno celé balení minerální vody. Těžko se tam vejde, nemyslíš?"
,,A co jiného chceš koupit?"
,,Třeba chleba, nejakou zeleninu, klobásy..."
,,A co s nima?"
,,No mohli bychom grilovat." pousmál jsem se a položil ruku na Natašina záda.
,,Aha." řekla a nenápadně se vzdálila od mé ruky. ,,Kterou chceš?"
,,Nevím, Magnesii?! Ale klidně si můžeš vybrat takovou, kterou by si chtěla ty. Není to jen pro mě."
,,Já jsem v pohodě."
,,Nechceš například i kolu?"
,,Dobrá, klidně ji vem."
Vzal jsem tedy obě nápoje a pohnuly jsme se dál. Nataša však už nestála vedle mě, ale kráčela před mým vozíkem. Zdá se, že záblesky naděje z rána se začaly rozplývat dříve než bych čekal...
,,Vídeňské párky, Frankfurtské párky... vidíš někde grilovací klobásy?" prošel jsem očima po regálu, ale nějak jsem ty klobásy najít nevěděl. Nataša neodpověděla, tak jsem se k ní otočil a zeptal jsem se jí to ještě jednou. Ale znovu nereagovala. ,,Natašo? Je ti ně-?"
