Ukaž mi, co s tebou dělá noc

30.

„Co?" řekla jsem.
„To nemyslíš vážně?" Kuba vypadal jako kdyby ta věta, kterou právě řekl byla úplně normální.
„To tě to tak překvapilo?" zeptá se a začne dál srkat svoji kávu.
„Mohl by ses přestat tvářit jako kdyby to bylo úplně normální?" řeknu víc ostřeji, ale Kuba stále působí naprosto klidně.
„Myslíš, že v tom jídle bude hodně česneku?" zeptá se a začne se nervózně koukat znova do jídelníčku přesto, že už si objednal.
„Doprdele Jakube!" zařvu až příliš nahlas až se na nás pár lidí otočí.
„Sáro, neřvi. Co chceš, abych ti k tomu kurva řekl?" řekne s výrazem, který narovinu říká, že ho seru.
„Třeba mi neříkat jen tak u oběda, že můj ex bere kokain." zašeptám k němu. Jsem totálně naštvaná, jak mi mohl kurva říct u oběda tohle?
„Co teda po mně chceš?" řeknu, když se Jakub nehodlá vyjádřit.
„Pomoc." odpoví.
„Jak jako? Mohl bys mi přestat odpovídat jednoslovně a říct mi co teda po mně chceš?" jsem vytočená a to hodně.
„No dobře, hlavně klid. Dominik je úplně v prdeli a já už mu nemůžu pomoct. Nejde to, chová se jak čurák. Chci po tobě, abys to zkusila."
„Proč bych to měla dělat já?"
„Přestaň mě zatěžovat těmihle otázkami." skočí mi do řeči.
„Dominik už není můj problém." končím, tohle nejde. Snažila jsem se být aspoň chvíli milá, ale tohle ? Ne, díky.
„Víš co? Díky za velice milý oběd Jakube. Už mi nevolej a hodně štěstí." řeknu a začnu se zvedat. Jakub mě rychle chytí za zápěstí.
„Pojď se na něho se mnou podívat. Jestli potom, co ho uvidíš mu nebudeš chtít pomoct. Nebudu tě nutit." jde na něm vidět, že mu na Dominikovi hodně záleží.
„Dobře, fajn." sednu si zpátky. Za malou návštěvu nic nedám.

V tu chvíli nám přinesou jídlo. Zbytek oběda mi Kuba povídá o tom, co se dělo za poslední měsíce. Já mu řeknu o své vysoké škole a plánech do budoucna. O Petrovi se stále zmínit nehodlám, není to teď to nejdůležitější. Jakub mi poví část příběhu o Dominikovi, který se na prvních pár měsíců po rozchodu zavřel v bytě a nikoho k sobě nepustil. Byt v Praze je prý stále volný, nechtěl ho prodat, což mě dost udivilo.
„Počkej, takže kde teď bydlí ?" zeptám se na otázku, která mě dost zajímá.
„V našem starém společném bytě. Vyhodil mě." řekne Kuba
„Jak jako vyhodil?" lehce se zasměju.
„Prostě...." začne větu, ale já ho zastavím.
„Už mi nic neříkej." řeknu
„Proč? Myslel jsem, že chceš detaily." podívá se na mě nechápavě.
„Chci, ale chci to slyšet od něho." Kuba chvíli váha, ale pak k sobě přivolá číšníka a zaplatí.
"Tak je asi na čase, abys našeho ne úplně milého Dominika navštívila." lehce se usměje.
Zvednu se a s Kubou po boku, míříme k autu. Čeká mě velice známa cesta do starého bytu Dominka a Jakuba. Dřív jsem tam trávila hodně času s oběma kluky. Jak to tam asi bude vypadat teď?