Království vlka

2. Zachránci

Obrázek - Ben (Daniel Sharman)

Probudila ji bolest a cizí hlasy. Snažila se otevřít oči, ale nešlo to. Když si uvědomila, že nemá na otevření očí vlastně sílu, soustředila se na jiné věci. Třeba to, proč pod sebou cítí tvrdou chladnou zemi a kdo jsou ksakru ty dva mužské hlasy.

„... měli vzít do nemocnice," ozval se ten první. Byl takový tichý, monotónní.

„Víš, že to není dobrý nápad. Co bychom jim tak asi řekli? Navíc, sám si říkal, že vypadá v pořádku."

Ten druhý hlas byl ostřejší – cítila v něm více citu.

„Nejsem doktor," odsekl monotónně ten první hlas.

Pak zaslechla podivný zvuk, podobný vrčení. Už ho vlastně předtím slyšela. Ale kde?

Chvíli to trvalo, ale pak ji to došlo. No vlastně! U TJe v garáži... Chtělo se jí až zasmát, ale pak si vzpomněla, při jaké příležitosti to bylo. TJ, garáž, upíři, vlci, požár.

Vystřelila dosedu. „Doprčic!" zahulákala nahlas. Mísilo se v ní najednou tolik pocitů – strach, bolest ale i zlost. Ani si neuvědomila, že se prudce nadechuje.

„Hej, hej... v klidu."

V jejím zorném poli se objevila cizí tvář. Muž před ní byl mladý, nejspíš v jejím věku – obličej s ostrou bradou, ocelově modré oči, nedbale rozcuchané vlnité vlasy.

Starostlivě ji pozoroval z poměrně blízké vzdálenosti.

Zmateně na něj zamrkala.

„Jak je ti?" zeptal se znovu.

Zakroutila hlavou, což si uvědomila, nebyl zrovna dobrý nápad. Sykla bolestí. Hlava ji neuvěřitelně třeštila a záda taky dělala své. Nejspíš si je pěkně narazila, když jí ten upír odhodil.

Pak si něco uvědomila. „Kde je TJ?" Rozhlédla se kolem sebe.

Ležela na ulici, pod viaduktem. Pár bloků od TJovi garáže. Bylo to místo, kde zrovna moc lidí nechodilo. „No super, jestli mě chtějí zabít, tak tohle je ideální místo," pomyslela si.

Otočila se opět ke klukovi, který dřepěl vedle ní. Nejistě se podíval přes rameno na svého společníka. I Sam si ho prohlédla. Byl spíš drobnější, trošku při těle. Krátké tmavé vlasy a modré pichlavé oči ji, které ji obezřetně pozorovaly zpoza brýlí. Ruce měl založené na prsou. Nedokázala ale z jeho postoje vyčíst, co si asi myslí.

Oba mlčeli, což ji začalo vytáčet. Očividně jí nechtěli něco říct. Plná adrenalinu se vyškrábala na nohy. Bolelo to a bylo jí zle, ale po chvíli se jí podařilo získat rovnováhu a točení celé zeměkoule jí přišlo už taky pomalejší.

Kluk, který ji probudil, teď stál vedle ní a držel ji za paži. „V pohodě?" zeptal se znovu.

Přikývla. „Kde je TJ?" zopakovala svou předchozí otázku, přičemž ho propichovala pohledem.

Povzdechl si. „Promiň, ale tvůj přítel to nezvládl."

V krku se jí utvořil knedlík. Zakroutila hlavou ve snaze z ní vyhnat poslední větu, kterou cizinec před ní vyslovil. „Ne..." špitla tiše. „Ne, to není pravda!" křikla a naštvaně ho praštila do ruky. Ani si neuvědomovala, že jí po tvářích tečou slzy. Bylo to ale kvůli bolesti, která ji najednou po úderu do jeho ramene pulzovala v ruce, nebo kvůli vědomí, že její nejlepší přítel je... pryč?