Království vlka

13. Probuzení

Probudily ji otravné sluneční paprsky, které ji lechtaly na tváři. Chvíli jí trvalo, než se její unavené oči přizpůsobily světlu ostrého slunce, ale když se jí to konečně podařilo, zaregistrovala spící siluetu muže na křesle. Nejdřív si myslela, že to bude Ben, ale po chvíli poznala tmavou kštici Calebových hustých vlasů.

Prohlížela si ho. Hlavu měl opřenou v dlani, oči semknuté k sobě. Hruď se mu pomalu zvedala. Okamžitě se jí vybavily události včerejší noci. Ale jako první si vzpomněla na něj. Na jeho tichá slova, na jeho náruč a jistotu, kterou ji dodával.

Luna... Byla jeho Luna.

Spřízněná duše.

Ale co to přesně znamenalo? Čím se stávala? Nebo snad už něčím jiným dávno byla? Už v tomhle podivném vlkodlačím městečku byla více než týden, ale měla pocit, že toho ví tak málo. Otázkou ale bylo – chtěla vůbec vědět více?

Byla tak zahloubaná do svých myšlenek, že ani nezaregistrovala, že se Caleb probudil. Byl tiše, sotva se pohnul, přesto byla pohledem jeho tmavých očí naprosto znehybněná.

„Dobré ráno," řekl tiše, načež se pomalu postavil a přešel k její posteli. Přidřepl si, aby byl na úrovni jejích očí.

„Jak se cítíš?"

Stále mluvil tiše, měl snad strach, že se rozpadne? Vlastně se tak i cítila. Stačil by sebemenší vítr a ona by se rozpadla jako domeček z karet. Na hlavě ucítila jeho lehký dotek. Celým tělem se jí rozběhly příjemné vibrace. Bože, kéž by mohla zažívat jen tenhle pocit.

„Já vlastně ani nevím," zodpověděla jeho předchozí otázku. Podívala se do jeho očí. Byl sotva pár centimetrů od ní a ona tak mohla vidět, že jeho oči nejsou černé, ale tmavě zelené. V životě snad takovou barvu očí neviděla, ale tolik jí to přitahovalo. Ty jeho oči byly jako magnet. Nedovolily jí odvrátit se.

Jenže realita a vzpomínky včerejší noci ji dohnaly rychle. „Kde je Ben?" špitla tiše.

„Musel dnes odjet, vrátí se zítra."

Jako smečka měli nějakou práci a tentokrát se dohodli, že to bude on, kdo s ní zůstane. Ben ač nerad, odjel.

Sam souhlasně přikývla a znovu zavřela oči. Měla strach, že tahle chvíle pomine. Dotyk v jejích vlasech, jeho přítomnost a vůně. Ta neuvěřitelně konejšivá vůně lesa. Vzpomněla si na jeho objetí. To jak mu zabořila hlavu do hrudi a zhluboka se nadechla. Mohlo tohle být to, co celý život hledala? Něco co zacelí tu podivnou prázdnotu v její hrudi?

„Potřebuješ něco?" zeptal se po chvíli.

Znovu se na něj podívala a dlouze vydechla. Ač to nechtěla říkat, musela. Potřebovala to. Frustrovaně vydechla. „Můžu teď zůstat sama?"

Ač po jeho přítomnosti toužila, teď potřebovala svou mysl soustředit jiným směrem. Souhlasil. Měkce jí políbil na čelo a nechal ji samotnou.

Celý den proležela v posteli. I když se jí doktorka snažila vytáhnout na nohy a promluvit s ní, bylo to marné. Na to neměla náladu a vlastně ani sílu. Byla neuvěřitelně unavená. Několikrát během dne usnula a když se probrala, hlavou se jí honily miliony obrazů, které neuměla zařadit. Chvílemi si připadala jako na šíleném kolotoči.

Nechtěla s nikým mluvit, ani nikoho vidět. Neodpovídala na volání Elle, ani od Bena.

Ben. Srdce se jí sevřelo úzkostí, když si vzpomněla na vlkodlaka s modrýma očima. Něco jí k Benovi táhlo, ale co to přesně bylo? Nejdřív si myslela, že k němu cítí vděčnost za záchranu života, ale čím víc nad tím přemýšlela, tím častěji jí kdesi vzadu v hlavě vrtal nějaký červíček, který ji říkal, že v tom je něco víc. Něco většího, důležitějšího.