Království vlka

11. Bertie

I druhý den strávila s Benem. Cítila se dobře, zvládla chodit sama, takže to otravné kolečkové křeslo teď sloužilo jen jako odkladiště jejího oblečení. Znovu jí pozval na jídlo, ale tentokrát zamířili do bistra.

Byli zrovna uprostřed rozhovoru, když se nad jejich stolem vyloupla vysoká postava Roberta. Nejdřív se mračil – těkal mezi oběma pohledem. Nakonec se mu na tváři objevil úšklebek.

„Ale, ale Bene. Pořád si hraješ s malýma holkama?"

Sam protočila oči v sloup. Potkali se sice jen párkrát, ale pokaždé dával velmi jasně najevo svou nechuť jejím směrem. Co byl vlastně jeho problém?

„Dej si odchod, Roberte," zahuhlal Ben, aniž by zvedl pohled od svého koláče.

„Ale no tak, copak nemůžu ani pozdravit svého neohroženého vůdce? A jeho..." přitom sjel Sam pohledem, „...vlastně ani nevím co? Panenku na hraní? Pokusného králíčka?"

Sam poznala, že Benem proudí vztek. Měla dokonce dojem, že zaslechla i tiché vrčení. Rozhodla se to tedy řešit po svém.

„Hele, Robbie, nemáš na práci jiné věci? Co já vím, třeba... vyleštit si činky?"

Zmateně na ni zamrkal. Ben se snažil potlačit smích a raději se rychle napil své kávy.

Sam si položila ruku na srdce a teatrálně vydechla. „Promiň, nemáš rád, když ti říkají Robbie? A co tak Bertie? To je lepší, ne?" Vesele mrkla na Bena, který se dusil potlačovaným smíchem. Pak se znovu blíže naklonila k Robertovi. Rukou mu pokynula, aby udělal to stejné. A opravdu se k ní, s poněkud zmateným výrazem, naklonil. „Hele, jen mezi námi, Bertie... Je pravda co se říká? Že když se berou pilule na zvětšení svalové hmoty, že ho pak máš menšího?" Palcem a ukazováčkem naznačila opravdu malou škvíru.

V tu chvíli už to Ben nevydržel a vybuchnul v salvu smíchu. I Sam se zašklebila, ale nakonec i ona propukla v smích, když viděla jak Robert, v obličeji celý rudý, rychle opustil bistro.

Zakroutila hlavou a nabrala si další kus koláče. „ Co je vlastně jeho problém?"

Ben se přestal smát a jen zakroutil hlavou. „Asi nikdy neskousl, že jsem se Betou stal já a ne on." Když viděl, že na ni zírá poněkud nechápavě, pokračoval dál. „Robert a Caleb se znají od dětství. Roberta celý život připravovali na to, že se jednou stane Betou. Druhým v pořadí, a když se naskytla příležitost, měl se stát Calebovou pravou rukou. Jenže Caleb se tenkrát rozhodl pro mě. Nicméně oba jsme dostali příležitost. Nakonec jsem to byl já, kdo vyhrál v souboji."

Sam se na něj zmateně podívala. „Předpokládám, že asi nešlo o souboj ve stylu kámen, nůžky, papír?"

Zakroutil hlavou. „Ne, tohle mi Robert nechal na památku," s tím vyhrnul tričko – na pravém boku měl jizvu, asi deset centimetru dlouhou. Nebyla nijak výrazná, ale byla tam. „On ale dopadl hůř," řekl s úšklebkem, když si vzpomněl na něco zábavného. Sam se zamračila, tohle jí moc vtipné nepřipadalo.

Ben se po chvíli odmlčel a nepřítomně zíral do svého šálku s kávou. Sam si povzdechla „Co se děje?"

Zatřepal hlavou. „Ale nic," mávl rukou. „Můžu se teď zeptat na něco já?"

Pokynula mu rukou, načež si znovu zabořila vidličku do svého koláče. „Pamatuješ si svou biologickou rodinu?"

Vidlička ji zůstala na půli cesty do úst. „Ehm, vlastně ani ne, proč se ptáš?"

Mávl nad tím rukou. „Jen tak."

Povzdechla si. „Vůbec nevím, kdo byli mí biologičtí rodiče. Co si pamatuju, cestovala jsem z jedné pěstounské rodiny do druhé. V některých to bylo horší, v některých lepší. Až na tu poslední u Maggie jsem vlastně moc dlouho nikde nepobyla."

„A vždycky si žila v New Yorku?"

„Co si pamatuju."

„Jak to myslíš?"

Pokrčila rameny a usmála se. „Jako malé dítě si toho moc nepamatuju. Vlastně jedna z mých prvních vzpomínek byla, když se mi na školním hřišti TJ pokusil vzít svačinu. Tenkrát jsem ho praštila do nosu." Jak tak vzpomínala, její úsměv se rychle vytratil. Znovu viděla ty TJovi vyděšené oči.

„Promiň," řekl tiše. Natáhl svou ruku a lehce ji stiskl. Sam si byla jistá, že ví na co teď myslí. Kdo ví, jestli už vůbec našli jeho tělo. Elle jí nic neříkala a to spolu mluvili každý den. Jenže neměli by už dávno vědět ve troskách vypálené garáže jeho tělo najít? Unaveně si přejela prsty přes čelo. Chvíli byli tiše.

„Bene?"

Nejspíš mu přerušila nějakou nit myšlenek. Podíval se na ni zmateně.

„Ano?"

„A co tvá rodina?"

„Moc si na ně nepamatuju. Byli mi čtyři, když mí rodiče zemřeli a sestra se ztratila." Rychle po ní střelil zvědavým pohledem, ale honem se otočil nazpět ke svému koláči. Všimla si toho. Věděla, že není moc vhodné se vyptávat, ale zvědavost byla silnější. Pokračoval dál.

„Nevím, co se přesně stalo. Pamatuju si jen útržky. Hořící auto uprostřed lesa. Pak jsme se sestrou utíkali. Vím, že jsme se rozdělili, ale to je všechno. O několik dní později mě našli v lese. Vypadalo to, že jsme měli nehodu – těla rodičů zůstala v autě. Našla mě jedna smečka, která když zjistila, že rodiče byli taky vlci, tak si mě nechali." Nepatrně se ušklíbl, ale spíš než úsměv to vypadalo, jako bolestná grimasa. „Ta smečka nebyla zrovna vzorem vybraného chování." Na chvíli se ztratil ve vlastních myšlenkách.

„Jak to myslíš?" zeptala se tiše.

„Byla to divoká smečka... Rádi ignorovali královská nařízení."

Když viděl její zmatený výraz, pokračoval dál. „Veškeré smečky spadají pod Krále – vůdce všech smeček. Bohužel, jsou takové smečky nebo i jedinci vlkodlaci, kteří odmítají vůli svého Krále, nejvyššího Alfy. Bylo mi osm, když jim jejich arogance způsobila problém a královská smečka se ukázala na jejich prahu. Tenkrát nám dali na výběr – buď se podvolit nebo zemřít." Samino srdce bilo jako splašené. Proboha, vždyť byl tak mladý. Copak měl na výběr? Viděl ten strach v jejích očích.

„Sam, takhle to funguje. Zdivočelá smečka vlků bývá kolikrát ještě horší než jediný upír. Nedokážeš si představit, jak nebezpeční můžou být?" Chvíli mlčel. „Nicméně, já si tenkrát vybral nový život, ta smečka pro mě nic neznamenala a já dostal příležitost v životě něco dokázat. Královští mě přijali k sobě a vycvičili mě. A já se tak seznámil s Calebem."

„Jste přátelé?"

Poněkud se nad tou otázkou pozastavil, ale pak se pousmál. „Ano, řekl bych. Věří mi a bez důvěry bych se nestal jeho Betou."

Sam nějak rozbolela hlava. Nějak to najednou bylo až moc informací. Najednou jí hlavou proběhl obraz malého chlapce s hnědými kudrnatými vlasy, svírající v náručí malého plyšového medvěda. Sykla bolestí.

„Sam, co je?" Ben vyskočil na nohy.

„Jen mě rozbolela hlava... Půjdeme zpátky?" řekla roztřeseným hlasem.

Okamžitě jí pomohl na nohy a odvedl zpátky na kliniku.

Vůbec netušila, kam jde. Jen kladla automaticky nohu přes nohu a doufala, že jí Ben dovede zpátky do jejího pokoje. Neuvěřitelně jí třeštila hlava a měla dojem, že kdyby otevřela oči, tak jí snad i vybouchne.

Jen zdálky si uvědomovala, že k ní někdo mluví. Ale co to říkali, to netušila. Sykla bolestí, když jí někdo pevně stiskl za ruku. S velkým sebezapřením nakonec oči otevřela.

Doktorka jí něco říkala, ale v uších jí hučelo. Po pár vteřinách přeci jen byla schopná nějaké zvuky zaznamenat.

„Samantho, musíš mi říct, co je špatně!" zahulákala ji vedle ucha.

„Hlava," špitla tiše Sam. „Tak strašně to bolí." Hlas měla neuvěřitelně slabý.

Ani si neuvědomovala, že jí někdo pokládá do postele. Poslední co vnímala, byl lehký dotek na hlavě a její modlitba – prosím, ať už to skončí.

Z koutku oka jí vyklouzla osamělá slza.