Království vlka

16. Pud přežití

Prvně Vám chci moc poděkovat. Nečekala bych, že za těch pár dní bude mít tahle povídka tolik přečtení. Děkuji moc!

Druhá věc – v rámci dodržování pravidel Wattpadu, jsem se rozhodla založit novou povídku, do které budu přidávat kapitoly z mých povídek, které budou označeny jako – pro dospělé.

V této povídce budou přidávány "klasické kapitoly", v případě, že by ale někdo měl chuť na něco "ostřejšího", zavítejte do mého Tajného šuplíku... 

------------------------------------------------------

Cítila se jako ve svěráku. Celé tělo měla jako v jednom ohni, jak se kolem ní sevřela ta masa vody. Kopala, křičela, ale bylo to marné. Voda jí tlačila ke dnu a když otevřela ústa, plíce jí odmítaly poslouchat. Jediné, co vnímala, byla bolest svírající celé její tělo. I když byla pod chladivou vodou, měla dojem, že je spíše obklopená spalujícím ohněm. Hlavně její plíce, jak se snažila získat aspoň trochu vzduchu. Zažila pocit nepříjemného déjà vu. Kameny narážející do jejího drobného těla, proud vody odnášející jí pryč od jejího bratříčka... Tolik chtěla křičet, ale nemohla.

Na zádech ucítila balvan, ruce měla najednou přikované k tělu. Nejspíš se měla smířit s tím, že jít ten balvan stáhne dolů a ona už se nikdy nenadechne, ale to neudělala. Nemůže to přeci vzdát. Kopala kolem sebe, snažila se vynořit, ale do popředí se jí víc a víc začal vkrádat strach. Přepadala jí panika.

Chvíli ji trvalo, než si uvědomila, že jí balvan netlačí směrem dolů, ale že jí unáší nahoru. Najednou prorazila vodní hladinu. Ve snaze nadechnout se spíše začala dusit zbytky vody, které jí zůstaly v plicích. Kašlala a vzpírala se proti tomu kameni kolem těla. Chtěla od něj rychle pryč. Chtěla cítit pod sebou znovu pevnou půdu.

Snažila se máchat kolem sebe rukama, ale neuvědomovala si, že jí někdo drží v pevném sevření a plave s ní směrem ke břehu.

Byla dezorientovaná – nevěděla, kde je nahoře a kde je dole... kde je jezero a kde je břeh. Teprve ve chvíli, kdy pod sebou ucítila bahnitou zemi, si část jejího já oddechla. Jenže věděla, že nemá vyhráno. Neváhala ani chvíli a začala se drásat kupředu. Bylo jí jedno, že z vody vylézá po čtyřech - že se jí do rukou a do kolenou zarývají ostré kamínky, jen potřebovala co nejrychleji pryč z té vody. Její pud přežití byl silnější. Teď byla jen ona a pevná země pod ní.

Nevěděla, jak daleko se jí podařilo dostat, vlastně ani pořádně netušila, kde je, když jí někdo pevně chytil za ramena a vytáhl do sedu. Za sebou ucítila tvrdou kůru stromu, která se jí zaryla do mokrého svetru. Neustále se nadechovala – měla dojem, že aktuální přísun kyslíku je strašně málo. Potřebovala ho víc. Hruď se jí rychle zvedla při prudkém lapání po dechu. Před očima se jí začaly dělat mžitky. Hlava se jí motala jak na kolotoči, ale ona se chtěla jen rozběhnout dál, pryč od jezera. Někdo jí svíral v pevném sevření.

Najednou se celá otřásla. Podívala se před sebe. Pohled jí padl na pár tmavě zelených očí, které se na ni starostlivě dívaly. Znala je, ale odkud?

Několikrát zmateně zamrkala.

Najednou jí došlo, kdo to je, i co se děje. Znovu se topila a on, který teď klečel před ní celý zmáčený a starostlivě ji pozoroval, ji zachránil život.

„Calebe," zašeptala tiše.

Neváhal a stál si ji do své náruče. Neplakala. Jen se třásla a pevně ho k sobě tiskla. „Calebe," zopakovala znovu, skoro až nevěřícně.