Všechno je jen o ní...

Ty hlasy zase přišly...

Další posranej den za mnou. Teď už mne čeká jen večerní braní pilulek, který mi akorát dokriplujou mozek. Vidím po nich v pokoji stíny, mám pocit, že na mne mluví. Včera tady byly zase. Netuším, co se mi snažej sdělit. Nemá to smysl.

Náhodný úryvky konverzací mezi zcela náhodnejma lidma. Včera jsem je viděl i vizuálně. Byl jsem na různejch místech, pak se po otevření očí ocitl zpět ve svým pokoji. Byl jsem fakt rád, když jsem nakonec skutečně usnul. Jenom máma ze mne nebyla nadšená. Z polospánku jsem se jí zeptal, co říkala. A ona, že nic a co je se mnou.

Vykriplený. Hlasy.

Prej mám schizofrenii. Teda alespoň od doby před dvěma lety, kdy jsem se bavil s jedním člověkem ohledně možnosti spolupráce v oblasti národní bezpečnosti.

Pak jsem dostal paranoiu, že po mně jdou Rusové. Že si mne s něčím spojili a já teď budu platit. Pak jsem si náhodou vybavil, že po mně kámoška chtěla ukázat občanku, když jsem jí říkal svůj o dost starší, než reálnej věk. Pak ji ze mě vymámila pod záminkou, že se vzájemně zasmějeme svejm průkazovejm fotkám.

Určitě to byla past. Takže teď znaj mojí reálnou adresu.

Stál jsem u okna a měl jsem pocit, že mi na srdce míří odstřelovač. Napjaly se mi všechny smysly. Pak se zastavily hodiny. Znamení? 

O pár hodin později už mě vezla sanitka. Nevěděl jsem, kam. Myslel jsem, že za rodinou, kde jí zasvěcení lidi vysvětlí, že jsem něčím unikátní a dostanu nějakej úkol.

Místo toho mě poutaj na lůžko a dávaj injekci. Budím se v černotě místnosti a netuším, kde jsem. Žiju vůbec? Slyším jen ticho, nevidím absolutně nic. Co se děje? Ptám se nahlas... Rozsvěcují se světla. Vidím další lůžka okolo sebe. Přichází někdo v bílým plášti. Bohnice.

Takže právě od tý doby zapíjím pills. A dneska je to tady zase, po dalším zkurveným dni.

Beru si svý tři stovkový tabletky leponexu, po kterým mám problém vůbec mluvit, natožpak třeba trefit do dveří. Život je na píču. Možná by pomohlo vzít si jich víc.

Beru další tři.

Svět už skoro nevnímám. Jediný, co dokážu vnímat, je Cobain ve sluchátkách.

Možná bych to mohl vyřešit jako on. Život teď stejně stojí za píču. Akorát ze mne roste další zakomplexovanej stařec, kterej bude dospívajícím závidět jejich mládí. Protože ho sám promrdal v úzkostech a chlastu.

A taky v melancholii vůči jediný osobě na světě. 

Beru další tři tabletky, zapíjím je vodkou.

Občas piju proto, abych zapomněl. Jindy, abych si vzpomněl. Teď si chci prostě odmrdat hlavu.

Už na to seru.

V hajzlu už je celý plato.

Odebírám se do kómatu...