Cvak.
Rok 2020.
Čtyři roky od doby, kdy naposledy opustila práh mýho bytu.
Sedíme s přítelkyní ve vzájemným objetí na sedačkách busu mířícího před její dům.
V uších máme každej jedno sluchátko, v nichž hraje Až na měsíc od Sheena. Jsme krátce po zhlédnutí Tenetu od Christophera Nolana. V nadsázce jsem Míše napsal, zda jej už viděla. Že jde o geniální dílo a určitě by se jí líbilo.
———————————————
Ano.
I po čtyřech letech je s tím, s kým si kdysi psala.
I po čtyřech letech si občas napíšem.
V některých obdobích více, v některých méně často.
Nejdelší pauza byla zhruba čtvrt roku.
A následovala po mojí větě v následujícím znění: „Míšo, vážně tu mám vůči Tobě závazky?" doplněné o „Vždyť Ty tu přeci nejsi sama..."
Odpověď na mou zprávu zaslanou jedné prosincové noci po notné dávce alkoholu přišla tuším někdy v březnu. S tím, že si potřebovala urovnat city a chce se mnou být kamarádka.
Tři měsíce.
Tři měsíce jsem si vyčítal odeslání týhle zprávy.
Jelikož jsem si ji spojil s tím, že v kontextu naší konverzace může naznačovat možnou sebevraždu a tudíž jsem z ní cítil i nádech citovýho vydírání.
Tři měsíce jsem se snad každej den přesvědčoval o tom, že jsem špatnej člověk.
Tři měsíce jsem skoro nevylezl z bytu.
Tři měsíce byla snad každá konverzace se mnou naprostým utrpením pro obě strany, spolužáci by mohli vyprávět. Bohužel i někdejší přítelkyně, jíž jsem právě v tomhle období střetnul.
Tři měsíce jsem chtěl napsat omluvu, ale říkal jsem si, že celou věc ještě nechci zhoršovat.
A kéž by ty stavy po uplynutí těch třech měsíců ustaly.
Třeba bych teď flexil s titulem.
Ale můžu si za to sám, byl jsem to já, kdo tu blbost odeslal.
———————————————
Zpět do autobusu, v němž se Slečnou sedíme ve vzájemným objetí.
Ten večer nemohl být o moc lepší.
Obdržela ode mne růži a spolu s ní jsem přivezl i lahev vína, k níž se poutá docela vtipná příhoda...
Smáli jsme se tomu tehdy snad jako nikdy.
A tak jedeme autobusem nočním Ústím, já na mobilu hledám, co dalšího pustit a v obou sluchátkách najednou...
Cink.
Messenger.
„Já se určitě brzy ztratim, nemám na tenhle svět."
Zvláštní. Když jsem alespoň trochu obdobnou zprávu zaslal já, odpověď trvala tři měsíce. Ta má pak zhruba tři vteřiny.
„Prosím, tohle neříkej."
„Míšo, vážně, s tímhle přestaň."
„Vážně..."
Jen jsem tu její zprávu viděl a úplně jsem zapomněl na to, kdo právě sedí vedle mne.
Zatmění.
Kdyby si skutečně cokoliv udělala, nikdy bych to tady nedal.
Nepřestal bych si vyčítat, jaký jiný slova jsem mohl volit.
Co jinýho udělat. Co víc udělat.
Jenže, mám-li bejt upřímnej... Mne už tahle zpráva ani nepřekvapila. Spíš jsem si kdesi uvnitř řekl: „Už je to tu zase?"
S tím, že jsem tu větu o možným ztracení vzal trochu tak, že už jde trochu o jakýsi pohrávání se mnou. Jde o správnej termín? Nechci být jakkoliv jízlivý, ale nebyla to první obdobná zpráva od ní na mým displeji...¨
A asi nemusím říkat, že Slečna vedle mne zrovna dvakrát z mojí reakce na zprávu a okamžitý odepsání příliš nadšená nebyla.
Jenže co jsem měl dělat? Swajpnout to nahoru a dělat, že mi nic nepřišlo? U takovýhle zprávy? To bych asi nebyl já...
Spíš jsem nechtěl, aby Slečna neměla pocit, že něco skrejvám, takže jsem se kupříkladu neotočil nebo tak. O epizodě se spolubydlením navíc věděla, ale...
Cvak.
Kamarád mi po následným brzkým rozchodu říká, že jsem kripl a že právě tímhle momentem jsem celej ten vztah poslal absolutně do hajzlu.
„Kámo, proč si asi myslíš, že ti za čtyři roky nevyšel žádnej vztah? Prostě jí vymaž. Zablokuj jí, smaž její číslo."
A pokračoval.
„Ona hledá jen někoho, s kým bude sdílet svý duchovní kecy, s kterejma by jí její frajer poslal do hajzlu..."
Cvak.
Blokuju ji na facebooku.
Cvak.
Uběhl asi měsíc. Je 2:05. Přemýšlím nad celým tím příběhem, dopisuju tuhle část a...
Na obrazovce klikám na tlačítko odblokovat.
ČTEŠ
Všechno je jen o ní...
Teen FictionDeprese a duševní problémy jsou prej v 21. století cool. Neřekl bych. Příběh o neopětovaný lásce, která nějakým zázrakem u jedný strany přetrvala čtyři roky...