Všechno je jen o ní...

It's all about her

Netuším, kolikrát v životě lze zažít obdobnej pocit.

Jednou? Maximálně třikrát?

Nikdy?

Tak jako tak, že jsem rád, že jsem ten moment poznal. Ačkoliv jsem si fakt několikrát v životě říkal, že bych ten den nejraději zaspal.

Pokaždý to byla lež sobě sama.

Pocit, že od prvního momentu, kdy se s někým seznámíš, víš, že jsi poznal... Hledám správnej termín. 

Spřízněnou duši?

Soulmate?

To je asi ten nejlepší možnej výraz. Zkrátka cejtíš takový souznění, jako s žádnou jinou holkou nikdy předtím. Ani s žádnou další potom. Bohužel.

Asi i proto pokaždý, kdy od tý doby vidím padat hvězdu, mívám jen jediný přání...

Ten příběh je docela komplexní a vlastně jsem ho nikdy nikomu celej neřekl. Teda alespoň ne od úplnýho počátku až do konce.

Představ si první den na vošce. Nová škola, nový lidi, mraky možností. Najednou před sebou máš úplně novej svět plnej nejrůznějších příležitostí.

Nikdo Tě nezná, takže máš možnost začít v podstatě novej život.

A právě první den jsem Ji poprvý spatřil.

Modrooká blondýnka s tím nejkrásnějším smíchem na světě...

Pamatuju si to naprosto přesně. Do třídy jsem vešel jako klasicky příliš pozdě. Akorát jediný volný místo bylo docela daleko od ní.

Stejně jsem celou úvodní hodinu strávil jen přemýšlením nad tím, jak Ji oslovit...

A pak přišel přesun do jiný náhodný učebny a nějak jsem to načasoval tak, abych si sedl vedle ní. 

„Prosímtě, můžu se vtírnout? Nikde jinde není moc místo..."

„Joo, jasně," rozesmála se a od tý doby jsme vlastně nepřestali mluvit.

O tom, kde je v Praze nejlepší káva, o Hře o Trůny, o knížkách, o spolužácích. Navíc jsme oba mluvili plynule sarkasticky a kolik takovejch lidí člověk ve svým životě potká, žejo...

Až pak nastaly dvě věty, který v podstatě zcela překopaly celej můj život na další dva měsíce. S tím, že jizvy cítím doposud. Čtyři roky od týhle události.

„Hele, mne teď ještě čeká zařizování bydlení tady někde v Praze..."

„Kdybys chtěla, tak mám v podstatě bydlím sám, mamka je víc na chatě, než doma..."

„To zní moc fajn."

Je těžký nějak zpětně vykreslit obraz toho, co se dělo dál.

Ještě těžší, ne-li nemožný, je vykreslit nějakej alespoň trochu objektivní obraz.

Člověk na tyhle okamžiky prostě nezaujatě nahlížet nemůže. 

Nastala fáze, kdy ona odjela zpět domů na okraj republiky. A já měl číslo, přičemž jsme si snad každej den alespoň jednou napsali. A na den, kdy ji přivítám na nádraží jsem se těšil jako nikdy.

Ty starý konverzace jsou pohřbený v pamětech dávno roztřískanejch telefonů. 

Takže kreslit nějakej nezastřený obraz našich zpráv dost dobře nejde. Jen jsem v tý době byl dost velkej introvert. Ačkoliv... Jsem jím doposud, lidi se v jádru neměněj. Ale zkrátka nevím, zda z těch zpráv dostatečně vyplynulo, co jsem k ní cejtil. Osobně mám za to, že jo.

A jestli to náhodou dostatečně nevyplynulo... Tak se to rozhodně změnilo v den, kdy přijela. 

Tři oranžový růže.

Nastala večeře, kdy jsem ji seznámil s mamkou a už tehdy mi přišlo trochu divný, že každou chvíli někomu odepisuje. V hlavě jsem přitom jakýkoliv pochybnosti zametl s tím, že mít přítele, tak by se přece určitě pochlubila. 

Nepochlubila.

Cvak.

Ležíme u mě v pokoji, každej na jiný posteli. A zatímco já úzkostí pomalu nemůžu dýchat, ona komusi stále odepisuje.

Cvak.

Sedíme v kavárně a já ji jakoby v legraci s očekáváním reakce fotím. S tím, že ten snímek hodím na facebook. A nastalo přesně to, co jsem předvídal. „Ne, to nemůžeš. Počkej, já si tě zablokuju..."

„Proč?"

„Prostě se to nehodí."

„Tak já ti tedy řeknu proč. Kvůli člověku, s nímž si do tří do rána píšeš..."

„Nějak tak."

Cvak.

Na mobilu vidím větu „Víš, jak jsi říkal, že bys rád někam odcestoval, klidně bych jela s Tebou. Prostě na chvíli vypadnout od všeho. Jeli bychom jako kamarádi."

Cvak. 

Bez jejího vědomí kupuju dvě letenky do Londýna.

Cvak.

Odlétám sám.

Cvak.

Po měsíc a půl předstírání, že ona neví, že já vím, že ona ví, že jsem do ní naprosto zamilovanej, si vše vyříkáváme v kavárně.

Cvak.

Stěhuje se pryč. Zcela nevyhnutelný rozhodnutí.