Kostroun (Supernatural fanfiction)

Jak u bláznů na dvorečku

„...motorovkuKAFEavengersPRŮKAZY," zabrblal Dean, než mu vědomí naskočilo naplno a on se rozhlédl po okolí, zcela zmateně, až skončil u Bobbyho: „He?!"

„He! Jsme na místě," oznámil mu Bobby. „Támhle ten domek je šerifova úřadovna, ale cestou sem jsem minul podnik, kterej by nás měl zajímat víc, než se pustíme do případu."

Dean se chvíli snažil srovnat si věci v hlavě, protože ve spánku se mu snaha soustředit se na případ propadala mezi vzpomínky, a teď z toho byl guláš o dost silnější a odleželejší, než v bunkru.
„Na místě," zopakoval po Bobbym. „Hm. Chtěl jsem... sehnat nám papíry. Ve městě."

„To nebude problém," řekl Bobby. „Na to, jak je to tu mrtvý, nepočítám, že by se hned zase něco dělo. První papír, kterej teď chci vidět já, je ale jídelní lístek."

Dean zašátral v kapse po čokoládové tyčince. Rozmyslel si to ve chvíli, kdy nahmátnul krajku.

„Jsem pro," řekl stručně.

Hezky jedno po druhém.

Nemyslet na blbosti.

Oběd a plánování. Jako za starých-

Nemyslet na blbosti.

„OK," broukl Bobby, otočil to a vrátil se kus cesty zpátky po silnici.

Zastavili před dalším nízkým dřevěným stavením, před kterým ale cedule hlásala, že tady se dobře najedí. Recenze na internetu vychvalovaly zdejší BBQ žebírka, takže alespoň pro Bobbyho byla volba jasná.

Uvnitř je uvítal masivní dřevěný nábytek a podlaha pokrytá kobercem. Už to málo stačilo, aby si připadali jako na lepším místě.

Dean si s sebou sbalil laptop, slušné nebo neslušné, na to v tu chvíli kašlal.

Protože tomu sám sotva věřil, ale potřeba zaměřit se na ten zatracený případ a vymlátit si tak z hlavy všechno ostatní, převážila nad zájmem o cokoli jiného.

Na parádní interiér a tak vůbec nahodil wow výraz, pravý asi stejně, jako kterýkoli z jeho průkazů. Dost na přesvědčení cizince.

Zaplul na strategicky výhodnou pozici zády ke zdi a s přehledem po celé místnosti.

Bobby si při pohledu na něj pomyslel něco o narůstající paranoie. Celkově se mu nelíbilo, jak se Dean pořád přemáhá, aby vypadal normálně, když to stejně pokaždé nečím zazdil.

Posadil se vedle něj.

„Deane, myslíš, že jsem slepej?"

Dean se na něj zamračil: „Hm, jídelák ti nepředčítám, ne?"

„Ne, ale děláš..." Bobby se odmlčel, to zamračení mu vrátil. „Děláš, že jsi v pohodě, a děláš to špatně. To, že se přetvařuješ, je horší utrpení, než kdybys byl sám sebou."

Dean si přejel oběma rukama po obličeji, což by nepochybně psycholog spojil s nějakým povídáním o maskách. Podíval se na Bobbyho a pak zabodl pohled někam do prostoru.

„Nemůžu..." začal trochu ochraptěle, zavrtěl hlavou. „Fajn, nejsem v pohodě, ale právě teď to tak nějak není důležitý. Takže, můžeme to odložit na nikdy a prostě dělat svoji práci?"

„Chm, na nikdy," zahučel Bobby. „Budeš schopnej tu práci dělat bez přetvařování?"

„Jsem perfektně schopnej dělat svoji práci," odsekl Dean, lepší odpověď nějak neměl v nabídce. Zase se zamračil. Když žádný přetvařování, tak žádný přetvařování. „Dáme si dlabanec a vrhneme se na to, nebo se tu budeme ještě chvíli plácat v těchle... psychokravinách?"