Paní čas

10. Odchod

Zhluboka se nadechne a vydechne. Někdo vedle ní se ošije a zabručí. Otevře oči a párkrát zamrká. Těsně u jejího obličeje se pohupuje plný prs. Pousměje se a jemně foukne. Bradavka vystoupí a dívka se znovu ošije. Olízne si rty a vystrčí jazyk, aby se jí dotkla. Aubrey se zavrtí a tak si ji k sobě přitáhne a celou bradavku vsune do úst až spokojeně vydechne. Zaboří jí prsty do vlasů, pohne nohou, kterou má vklíněnou mezi jejími stehny až se otře o horký klín. Vanesa vydechne a lehce ji skousne mezi zuby.

„Maličká," zašeptá spokojeně a znovu a znovu pohybuje nohou, „ty ještě nemáš dost?" Pousměje se a dlaní jí přejíždí po vystrčeném zadečku. Vsune je mezi půlky až zasténá.
„To bys mě nesměla tak vzrušovat. A nezapomínej žes to byla ty, kdo mi tohle ukázal," vsune do ní prst a zakrouží jím až hlasitě zasténá.
„Jo, a myslím že jsem udělala dobře," spokojeně se prohne aby jí udělala víc místa, čehož ihned využije.

„Bože," vydechne a zrychleně oddechuje, „jsi vážně nejlepší." Usměje se a posadí, „Odneseš Madam peníze ty, nebo já?" očividně se jí nechce zvedat, tak na sebe hodí župan a přejde ke stolku, na kterém jsou položené peníze. Vezme částku pro Madam a zbytek rozdělí na dvě části.
„Tu máš," podá jí bankovky.
„Cože? Vždyť to měl za minimálku."
„Jo, ale ve většině případů, když je chlap fakt spokojený, tak nakonec zaplatí víc," mrkne na ni a vyjde na chodbu.

Dny se mění v týdny, týdny v měsíce a ty nakonec v roky. Všechno se mění a Vanesa má pocit že k horšímu.
Je to už pár týdnů co Aubrey odešla. Byla moc mladá aby tento svět musela opustit, ale nemoc si nevybírá. Nakonec se s životem u Madam smířila a i se jí líbil, ale po tom, co ji opustila ona, už ji tu nic nedrželo. Jediné na co čekala, byla příležitost.

„Vaneso? Máš návštěvu," přikývne a ještě chvíli se dívá na svůj odraz v zrcadle. Nakonec se zhluboka nadechne a vstane. Sejde schody do přízemí a vejde do salonku. Když zvedla pohled, jako by se vrátila v čase, přestože vypadal jinak. Jeho oči nebyly tak nevinné a poddajné jak si je pamatovala.
„Adame?" byl to on, ale i přes to si tím nebyla jistá. Pousmál se a zběžně si ji prohlédl.
„Ahoj Nes."

„Co tady děláš?" přimhouřila oči a přešla ke stolku, kde nalila dvě sklenice a jednu mu podala.
„Přišel jsem, protože potřebuji pomoc." Posadila se do křesla a pokynula mu k druhé.
„Nevypadáš že bys potřeboval pomoc. Víš co jsi mi slíbil."
„Vím. O to nejde. I když," na chvíli se odmlčel, „vím že tu byla Adéla i cos udělala. Děkuju."
„Nemáš zač."
„O to ale nejde. Za těch pár let se hodně změnilo. Otec zemřel a já se stal jedním z nejbližších rádců krále. Bohužel ten leží na smrtelné posteli a já mu slíbil že udělám cokoliv, aby jeho dcera usedla na trůn."
„Neučili tě, že nemáš slibovat, co nemůžeš splnit?"
„Mám plán jak Alžbětu dostat na pár let do bezpečí než bude dost stará aby usedla na otcův trůn. Jen mi chybí jeden člověk."
„A to mám být já?" nadzvedne obočí a udiveně si ho prohlíží.
„Abychom dostali Alžbětu bez povšimnutí na hranice, kde ji převezmou patřiční lidé, potřebuji manželský pár jako její rodiče, aby budili co nejmenší pozornost."
„Mám hrát manželku a matku?"
„Ne. Hrát ne. Ty jí budeš. Se všemi formalitami."
„Čekáš že odsud odejdu, vezmu si cizího muže a budu se vydávat za poslušnou ženušku a nasadím vlastní krk kvůli slibu, který jsi dal?" Vypije sklenici a podle jeho výrazu si je jistý že jeho nabídku přijme.

„Když to přijmeš, budeš volná. Madam souhlasila že se sem nebudeš muset vracet. Dám ti dostatek prostředků, abys mohla začít nový život. Takový jaký sis přála," přimhouří oči a zhluboka se nadechne.
„Mám čas na rozmyšlenou?"
„Ano."
„Kolik?" podívá se na hodinky.
„Pět minut." Zasměje se a dopije zbytek vína.
„Dobrá. Takže," vstane a přejde ke dveřím, „mám si něco sbalit?"

Adam se spokojeně pousměje a přejde k ní. „Obleč si tohle, počkám venku," podá jí tašku a vyjde ze dveří. Vrátí se do svého pokoje a vysype obsah tašky na postel. Oblékne si bílé šaty a přes ně tmavý plášť s kapucí, do tašky naháže pár svých věcí a vyjde ven. Adam jí vezme tašku a pomůže do kočáru.
„Teď pojedeme do kostela, kde budete oddáni a hned poté spolu s Alžbětou opustíte město." Na podrobnosti se neptá, na to bude času dost.

Kočár zastaví a on jí pomůže ven. Vyjdou po schodech a vstoupí do chladné kamenné stavby. Nikdy v kostele nebyla, byl nádherný! Přes šero a chlad, který zde panoval se jí líbily svíčky hořící po stranách, které sochám a obrazům dodávaly na živosti. Zaujatě si prohlížela malby a nevšimla si, že uvnitř nejsou sami.
„Nes?" zavolá na ni Adam, který mezitím přešel dopředu, kde stál další muž v tmavém obleku o pár centimetrů vyšší než on sám.

Zamířila k nim a snažila se nesmát tomu, jak ji oba pozorují. Zastaví se před mini a z hlavy sundá velkou kapuci, která jí bránila si cizince prohlédnout.
„Tohle je Damián, můj nejlepší přítel a tvůj budoucí manžel," vzhlédne k muži před sebou. Byl přibližně stejného věku jako Adam. Její tělo na něj instinktivně zareagovalo a cítila jak začala vlhnout. Zhluboka se nadechne a z ramen stáhne plášť,
„Těší mě," řekne odměřeným tónem a bedlivě sleduje jeho výraz, když si ji prohlíží.
„Nápodobně, slečno," nepatrně pokyne hlavou.

Ozvou se kroky a všichni se otočí za jejich zvukem. Kněz, který vyšel ze tmy se zastaví až před nimi.
„Tak se do toho pustíme," otevře knihu a začne předčítat. Jako by byla duchem nepřítomná. Odpovídá to co jí řeknou a teprve když si vyměňují prsteny se její vědomí vrátí do reality. Uchopí chladný kov do jedné ruky a do druhé mohutnou dlaň a navlékne mu prsten. Vzhlédne do jeho očí a hodnou chvíli na sebe mlčky hledí.

„To bychom měli," vyruší je Adam, „tohle je Alžběta," ukáže do boční lavice, kde sedí drobná dívka v plášti a teprve teď se pohne a zamíří k nim.
„Výsosti," pronese Damián hlubokým hlasem a pokloní se. Neví co má dělat a tak ho napodobí. Dívka přejde k ní a nečekaně ji obejme.
„Děkuju," zašeptá a pevně ji stiskne. Pohlédne na oba muže, kteří jsou z jejího chování stejně vyvedeni z míry jako ona sama.

Nejistě položí dlaně na dívčiny ramena a pohladí ji po světlých vlasech.
„Musíte jet," řekne Adam, za což mu je Vanesa vděčná. Neví jak se má chovat. Kněz podá Damiánovi oddací list a všichni zamíří ven, kde stojí dva kočáry. Adam otevře dveře toho, kterým přijeli a vytáhne její tašku, kterou uloží do druhého kočáru a podrží jim otevřené dveře.
„Damián zná všechny podrobnosti, řekne ti je cestou. Buďte opatrní," zadívá se na ni pohledem, který jí byl známý.
„Postarám se o ně," řekne rozhodným hlasem Damián a pomůže do kočáru Alžbětě.
„Buď opatrná," zašeptá a jako by váhal jak se má chovat.
„Umím se o sebe postarat," ulehčí mu to a obrátí se k Damiánovi, který jí nastaví dlaň a pomůže do kočáru.

Posadí se vedle Alžběty, která se jí schoulí na klíně a během chvilky spí. Damián se posadí naproti ní a kočár se rozjede.