romance na ledě

1.

Poprvé jsem ho uviděl na závodě v krasobruslení v Tokiu. Už když jsem ho viděl na ledě jsem věděl,  že on je výjimečný. Teď vám tedy převyprávím svůj příběh.

Je 23. listopadu a já se chystám na jeden ze svých posledních tréninků před jednou z nejdůležitějších soutěží, co mě v mém životě mohou potkat. Dnes se rozhodne jestli postoupím do finále nebo ne. Přišel jsem na stadion schválně dřív, abych se mohl pořádně rozcvičit a v klidu potrénovat, než se sem nahrnou další lidé. Když jsem již v bruslích vstoupil na led, zjistil jsem, že jsem ten nápad neměl jen já. Chvíli po mě totiž vstoupil na plochu i nějaký mladý muž, kterého jsem ještě neviděl na žádné soutěži. Alespoň mi nebyl nijak moc povědomý. No nic, místa je tu dost. Dal jsem si do uší sluchátka a zapnul jsem si písničku, na kterou budu vystupovat.

Během chvilky jsem se nechal unášet melodií a nechal hudbu převzít své tělo. Už jsem ho neovládal já, ale hudba. Vše jsem dělal téměř se zavřenýma očima. Až po chvíli jsem si všiml, že ten muž stojí stranou a pozoruje mě. Měl tak zvláštní pohled, až mě z něj zamrazilo. Písnička skončila a já na okamžik zůstal ve finální pozici. Všude bylo ticho, které znenadání protnul potlesk, který pocházel od muže, který mě celou dobu pozoroval. Já se na něj jen pousmál a dobruslil jsem na kraj, abych se mohl opřít a vydýchat to. Mezitím si on přejel na střed a stejně jako já si pustil i on do sluchátek svou píseň. Jen jsem s okouzleným pohledem sledoval jeho elegantní pohyby, které mě téměř učarovaly. S úžasem jsem ho pozoroval až do konce, kdy se zastavil a pohled upřel na mě. Usmál se na mě uklonil se mi. V tu chvíli mi došlo, že bych i já mohl zatleskat. Během toho, co jsem mu teda tleskal, dojel předemě, kde zastavil. ,,Ahoj. Já jsem Viktor, ty jsi?" Podanou ruku jsem mu stiskl a zjistil, že má neuvěřitelně hebké ruce. ,,Těší mě. Já jsem Yuuri."  Moment... Viktor? Není to náhodou TEN Viktor?! Ten, co už šest let po sobě vyhrál zlatou medaili?! ,,Počkat... Ty jsi V-Viktor Nikiforov?!" Téměř se zatajeným dechem jsem očekával jeho odpověď a ani mi nedošlo, že stále držím jeho ruku. ,,Ano, jsem to já." Uchechtl se a druhou rukou si odhrnul vlasy, které mu spadaly do obličeje. Panebože. Jak to, že jsem ho nepoznal? Ajo, má jiné vlasy, má je kratší, ale i tak bych ho měl poznat. Bože, to je neuvěřitelné. Já, Yuuri Katsuki, držím za ruku jednoho z nejlepších krasobruslařů na světě. To prostě není možné. Až po chvíli, kdy jsem pořád nemohl uvěřit tomu, kdo stojí přede mnou, mi došlo, že na mě Viktor mluví a mává mi rukou před obličejem. ,,Promiň, co jsi říkal? Nějak jsem se zamyslel."  Letmo jsem se na něj podíval a pustil konečně jeho ruku. Připadal jsem si jako blázen, ale bože můj. Tento muž byl odjakživa můj idol, můj vzor. Nikdy jsem nedoufal, že se s ním potkám a ještě tak blízko. ,,Všiml jsem si. Nějakou dobu jsi mě vůbec nevnímal. Jen jsem se ptal, jestli si nechceš jít někam sednout. Na kafe, čaj nebo tak." Zasmál se a opět si rukou prohrábl své vlasy. Hmm, to asi dělá často, ale doufám že v mé přítomnosti to omezí. Jelikož když to udělá a kouká mi k tomu do očí, podlomí se mi kolena. ,,Noo, j-jistě. P-proč ne?" Dostal jsem ze sebe a měl jsem sto chutí si nafackovat. Bože, ano je dokonalý, ale tím, že před ním budu koktat na něj dojem opravdu neudělám. Jen jsem z jeho strany uslyšel tichý smích. ,,Jsi sladký. Už ti to někdo řekl Yuuri?" Naklonil hlavu na stranu a zadíval se mi do očí. Ten pohled... Najednou mi bylo, jako bych nevěděl nebo zapomněl, jak se dýchá. Zmohl jsem se pouze na záporné kývání hlavou. Díky čemuž se jeho úsměv ještě rozšířil. ,,Tak za pět minut před vchodem? Znám jednu skvělou kavárnu, kousek odsud. A času máme dneska dost. Pokud se ti chce." Bože, můj mozek se asi opravdu zbláznil. Nebo ne? Já nevím. Ale co když jsem se nějakým způsobem Viktorovi zalíbil a toto je něco jako rande? Ne to ne, nebuď naivní Yuuri. Ale když už mám možnost být s ním, tak toho musím využít. ,,Jistě, že tam s tebou rád půjdu. Tak se za chvíli uvidíme." Usmál jsem se na něj a odjel si sundat brusle. Jo, ano. Zvládl jsem mu konečně normálně odpovědět. Pro sebe jsem se spokojeně usmál a šel se rychlým krokem převléknout. Celkem by mě zajímalo, kam mě vezme. Mám tady taky svou oblíbenou kavárnu. Jmenuje se 17Black, tak schválně. Bylo by docela vtipné, kdyby mě vzal zrovna sem. No nic, radši si pohnu, ať na mě zbytečně nečeká. 

Jakmile jsem vyšel před budovu, spatřil jsem ho tam stát. Z dálky vypadal skvěle, ale zblízka vypadal jako bůh. Došel jsem až k němu. Nevšiml si mě, protože byl zabraný do něčeho na mobilu. Rozhodl jsem se na sebe upozornit. ,,Ahoj, tak můžeme jít." Nervózně jsem se podrbal zezadu na krku. Viktor sebou trhl a zvednul svůj zrak od telefonu. Když zjistil, že jsem to já, jeho pohled se změnil z překvapeného na, troufnu si říct, radostný? ,, Ahoj Yuuri. Super, tak jdeme. Je to kousek odtud." Řekl a podal mi ruku. Chvíli jsem jen pohledem udiveně přeskakoval z jeho ruku na něj, přičemž on na mě jen koukla s hlavou zvědavě nakloněnou na stranu. Po té chvíli jsem se odhodlal a s rudými tvářemi ho za tu ruku vzal. Bože to mu to není třeba trochu divné? Že se známe jen vlastně ani ne hodinu a on už mě bere za ruku.. No, tak asi to je v Rusku normální. ,,Kolik ti vlastně je Yuuri?" Zeptal se mě chvilinku potom, co jsme vyšli na cestu. ,,19 a tobě?" To by mě vlastně zajímalo, jelikož to nevím, ale vypadá mladě, takže bych mu tipoval zhruba stejně jako mě. ,,Mě je 22. Ale upřímně tobě bych řekl, že je tak 17 maximálně. Nemyslím to nijak špatně. Ale je to pravda." Koukal na mě trochu udiveně, jelikož jsem se začal smát. Když jsem se uklidnil, tak jsem mu chtěl vysvětlit důvod svého smíchu. Ale chvíli mi to opravdu trvalo, hlavně než jsem zklidnil svůj dech. ,,Promiň, ale jak jsi  i to řekl, tak jsem si vzpomněl na jednu příhodu. Jednou jsem šel do baru a barman mi nechtěl věřit, že už mi bylo 18, tak jsem mu ukázal občanku a on si myslel, že je zfalšovaná, takže jsme to potom museli řešit trochu jinak. Ale nakonec mi nalil." Dořekl jsem mu a z očí si setřel slzy smíchu. Když jsem se na něj podíval, tak i on se po chvíli rozesmál. ,,Ty jo Yuuri, víš že se mu ani nedivím? Ale jako tohle se stát mě, tak se začnu smát rovnou před ním." Řekl mi na to po chvíli smíchu. ,,Však to jsem taky udělal. Nešlo se nesmát. Ale to chápeš no. Jo a jinak tohle je moje oblíbená kavárna tady." Řekl jsem mezitím, co jsme byli kousek od té kavárny, jejíž název jsem již zmiňoval. Když jsem to dořekl, tak jsem koutkem oka zaregistroval, jak se Viktor zastavil a nevěřícně na mě zírá. ,,To si děláš srandu, že jo? Zrovna do této jsem tě chtěl vzít. No, tak super. Aspoň vím, že se ti tady bude líbit." Jeho výraz se změnil na spokojený. Ty jo, já asi začnu předvídat budoucnost. Jako já jsem to myslel ze srandy, že by bylo vtipné kdyby mě vzal zrovna sem, ale tak jako stěžovat si rozhodně nebudu, nemám na co. Jednak budu ve své oblíbené kavárně, budu si moct dát něco teplého, ale hlavně budu moct být s ním. A to je to nejlepší, co se mi mohlo stát. 

Když jsme došli ke dveřím, tak mi je podržel a nechal mě projít jako prvního. Teď jsem se vedení ujal já a dovedl nás k mému oblíbenému stolu. Opravdu jako gentleman, mi odsunul židli a potom mi ji znovu přisunul. ,,Tak co si dáš? Mimochodem platím a žádné námitky nepřijímám." Řekl mi hned, jak viděl, že chci protestovat. Jen jsem se na něj usmál a poděkoval. Tak nějak jsem poznal, že nemá cenu jakkoli protestovat. 

Takže tady to ukončím. Jinak vás vítám u svého nového příběhu. Doufám, že s ním budete spokojeni. Jakékoli vaše postřehy, co se vám na tom nelíbí nebo co bych měla změnit, tak prosím napište. Děkuji a ahojky u další kapitolky. ❤❤