Really?

17

Ráno jsem se probudila dříve než Nash. Ležela jsem mu na hrudi a on měl svou ruku položenou přes můj pas. Obličej měl schovaný v polštáři a vypadal vážně k sežrání. Chtěla jsem se opatrně zvednout, tak abych ho neprobudila. A když už jsem si myslela, že se mi to podaří, za ruku mě stáhl zpět do postele a ještě pevněji objal.

,,Kam si myslíš že jdeš?" zamumlal takovým tím ranním chraplákem.

,,Nashi musím vstávat, potřebuji jet za mamkou." zasmála jsem se a znovu se snažila vymanit z jeho sevření.

,,Ještě chvilku." zamumlal.

,,Já už opravdu musím." povzdechla jsem si a pohladila ho po ruce.

,,Fajn." vzdal se. ,,Půjdu nachystat snídani a pak tě odvezu dobře?" pohlédl na mě. Patrně jsem zčervenala, neboť jsem si uměla živě představit, jak vypadám po ránu. Nash se mým červenajícím se tvářím jenom uchechtl. Jo, jasně, ne všichni můžou po ránu vapadat jako ty, chápeš?

,,Jo, můžu si skočit do koupelny?" zeptala jsem se.

,,Jasně." přikývl a já se tedy odebrala do jeho koupelny.

,,Mimochodem, jsi hezká i po ránu! A roztomilá." zavolal na mě ještě. Musela jsem se pousmát. Podívala jsem se do zrcadla a prsty si přejela po rtech, které se ještě včera dotýkaly s těmi Nashovými. Má tak jemné rty, opravdu, tenhle včerejší polibek byl nejlepší, jaký jsem kdy zažila. V duchu mě přeběhla myšlenka, jak moc ráda bych ten okamžik zažila znova. Vlezla jsem si do sprchy. Dovolila jsem si použít jeho sprcháč, ručník, pastu i kartáček na zuby. Nemůžu za to, že jsem nic jiného nenašla a doufám, že mu to nebude vadit.

S úsměvem na tváři, už oblečená ve svém včerejším oblečení jsem přišla do kuchyně. Nash stál u plotny a něco kuchtil. A upozorňuji! Byl bez trička! Takový pohled bych si klidně dopřávala každý den.

,,Jsem pěknej co?" zasmál se a otočil se na mě.

,,Možná." ušklíbla jsem se. Nemůžu mu přece říct, že je více než pěkný. Ego už má tak moc vysoké, nač mu ještě skládat další komplimenty.

,,Tak možná jo?" zakřenil se podal mi talíř s míchanými vajíčky. Neodpustil si ani malý polibek do vlasů. Zase jsem se musela usmát.

,,Hezky voníš princezno." zašeptal mi do ucha a já se mírně otřásla. Jasně že poznal svůj sprcháč.

,,Vadí ti to?" optala jsem se.

,,Co jako?" nechápavě se na mě podíval a sám se začal věnovat jídlu.

,,Použila jsem tvoje věci." pokrčila jsem rameny.

,,Ježiši Bell, jasně že ne. Nevadí mi nic, co je spojené s tebou." mrkl na mě.

****

,,Tak jedem?" kývl na mě, když už jsme byli po snídani a já měla všechny věci nachytané. Pomalu na mě začínala dopadat panika a já si v duchu přemítala všechny možné výmluvy. Nasedli jsme k Nashovi do auta a vydali se ke mně domů. Je krátce po deváté a svítí sluníčko. Což je opravdu nezvyk, protože v Londýně v prosinci bývá vždy pochmurně.

,,Tak jsme tu." zaparkoval před mým bytem. Zhluboka jsem se nadechla. Vím že asi čekal že vystoupím, ale mě se nějak zmocnil strach. A to ještě ani nejsme před léčebnou.

,,Jsi nervózní?" zeptal se a já pouze přikývla. Fajn, myslela jsem že se ho na tohle dneska nezeptám ale...

,,Opravdu dneska nic neděláš?" podívala jsem se mu do očí.