Prokleté království - Ztracený dědic

Kapitola 4

~ Zyny ~

Stála jsem na nohou a bála se otevřít oči. Bolela mě hlava a pískalo mi v uších. Tohle nebylo správné, takhle bych se cítit neměla. Opatrně jsem otevřela oči, které se mi, kvůli přívalu světla, automaticky zavřela Jako bych vůbec nebyla ve svém těle, natož v našem světě. Poslední, co si pamatuji je, že ležím pod noční oblohou ve svojí posteli a usínám. To je ono. Je to sen.

Po krátkém uklidňování se, jsem pomalu otevřela oči a navykla si na bílé světlo. Velmi reálný sen. Uvědomuji si, co dělám. Vím, že mi o něčem takovém jednou vyprávěla Amy. Prostě si uvědomíte, že spíte a vše okolo sebe dokážete kontrolovat a ovládat.

Celé mé tělo bylo vzpřímené a v rovné linii. Čelo mi směřovalo stejným směrem, kde stála čistě bílá zeď, od pohledu vypadala jako plátno, ale na dotek to byla pevná stěna. Nebyla na ní však vidět jediná chybička ani struktura. O podlaze pode mnou se dalo říct úplně to samé.

Otočila jsem se, abych prozkoumala zbytek pokoje, ale vypadalo to, že jsem zavřená v malé čtvercové místnosti. Myslím, že by stačilo pět kroků a byla bych na druhé straně. Pouze já, čtyři stěny, podlaha a strop a malý stůl přímo uprostřed. Žádné dveře, žádná okna. Dokonce ani lampy zde nebyly. Ale světlo přeci jen od něčeho muselo vycházet. Ať jsem se ale podívala kamkoliv, nikde jeho zdroj nebyl. Jako by to šlo přímo ze stěn.

Naposledy jsem se rozhlédla a šla ke stolu, který dokonale splýval s okolím. Divím se, že jsem ho vůbec viděla. Leželo na něm něco, co upoutalo mou pozornost. Něco, co konečně, tedy krom mě, nemělo čistě bílou barvu. Vypadalo to jako papír, vytržený z hodně staré knihy. Jeho žlutohnědé zbarvení a opálení po stranách sem opravdu nezapadalo. Velikostí odpovídal asi tak vizitce. Otočila jsem ho a zadívala se na úhledně napsanou, nejspíše modrým inkoustem, protože to na propisku nebo pero nevypadalo, zprávu. Nebo možná hádanku, jestli to tak mohu nazvat.

Jen jedna cesta ven povede,

zbav se však nepřítele.

Ze tří ty na výběr budeš mít,

jen jednoho si můžeš vzít.

Několikrát se ti možnost naskytne,

nepromarni ji, použij své magie.

Cože? Co to má znamenat? Než jsem ale stihla přemýšlet nad dalšími otázkami, mířícími k záhadnému textu, podlaha pode mnou se začala vlnit. Nechápavě jsem se na ní podívala a v tu chvíli se mé nohy začaly propadat, jako bych stála na pohyblivém písku. Čím více jsem se pokoušela osvobodit, tím rychleji mě podlaha polykala. Nic, čeho bych se mohla chytit, mi nebylo na blízku. Po rukách jsem měla pouze stůl, který jako kouzlem uskočil co možná nejdál, když jsem se ho snažila chytnout.

Celé nohy už byly pod zemí, ale stalo se něco divného. Když jsem jimi chtěla hnout, šlo to. Normálně se kývaly, podle mého, ve vzduchu. Jako bych se propadala do jiné místnosti.

Už mi vykukovala jenom hlava. Nadechla jsem se co nejvíc to jen bylo možné, zavřela oči a čekala, než se ponořím. Netrvalo to vůbec dlouho a já jsem k mému překvapení opravdu skončila na zemi. Byla čirou náhodou úplně stejně bílá, jako ta před tím. Nade mnou byl strop, opět žádná světla a k mému údivu ani díra po pádu.

Velmi zvláštní sen. Prolétlo mi hlavou. Něco ve mně, říkejme tomu šestý smysl, mi však říkal, že tohle má od snu hodně daleko. Když jsem se chtěla postavit, všimla jsem si něčeho velmi podivného. Na vnitřní straně mého levého zápěstí byly vytetované digitální hodiny. Ukazovali pět hodin, dvacet tři minut a dvanáct... jedenáct... deset vteřin. Stále odtikávaly. Vynikaly uhlově černou barvou a na kůži opravdu zářily. Nechápu, jak je možné, že jsem si jich nevšimla už o patro víš, pokud to tak mohu nazvat. Nevydávaly vůbec žádný zvuk, což by bylo asi opravdu zvláštní, už jen pro to, že jsou digitální. Co asi odpočítávaly?