Prokleté království - Ztracený dědic

Kapitola 2

~ Zyny ~

No tak. Ať už zazvoní. Jako by ta hodina byla nekonečná. Učitel něco říkal, ale já ho stejně nevnímala a sledovala vteřinovou ručičku, která právě líně odtikávala poslední minutu sedmé hodiny. Bradu jsem si líně opírala o ruku. Susan, která seděla vedle mě, si kreslila do sešitu. Nedivila bych se, kdyby za to musela udělat nějaký úkol navíc. Opět. Její modré, téměř rovné vlasy jí padaly do obličeje, ale nevypadala, že by si toho všímala. Koukla jsem se, co přesně kreslí a musím uznat, že to vypadalo opravdu krásně. Byla to jednoduchá kresba tužkou. Nejspíš si u ní zase někdo nechal navrhnout tetování, což není nic neobvyklého. Vypadalo to, jako dva, křížem krážem, propletení hadi, jeden bílý a druhý černý.

„Takže," učitelův hlas se rozlehl třídou a já se na něj podívala. Přes své brýle si prohlížel všechny přítomné ve třídě. „užijte si víkend a uvidíme se v pondělí." Hned jak to dořekl, začalo zvonit. Aspoň u něj neplatí věta, hodinu končí učitel'. Zelená učebnice i se sešitem na poznámky skončily v tašce rychleji, než bych řekla, že je možné.

„Slečno Clifford," zakoulela jsem očima a pomalu zvedla pohled na učitele. „poslední dobou se vám zhoršily známky. Je všechno v pořádku?" Až na to, že svět se točí strašně rychle a čas ubíhá rychlostí blesku... Jen jsem se pousmála a přikývla. Nemám čas si s ním teď povídat. "Dobře, nebudu vyzvídat, vidím, že spěcháte. Mějte pěkný den" Usmál se a otočil se ke svému stolu, kde si začal balit věci.

„Děkuju, vy taky." Nejlepší věc na tomhle učiteli... Nikdy nezdržuje. Tělo mi automaticky vystřelilo ze židle a svižným krokem vyšlo ze třídy. Kolem mě procházelo plno studentů, kteří šli na oběd do školní jídelny. Normálně bych tam šla taky, ale dnes ne. Za půl hodiny mám trénink a není dobré přijít pozdě. Trenér by mě nechal běhat okolo zimního stadionu, než bych omdlela.

Došla jsem ke své skříňce, odemkla ji a začala tam házet učebnice. Doufám, že na víkend nejsou žádné úkoly, protože většinu sešitů nechávám tady. Můj pohled sklouznul na fotku, která byla přilepena růžovou izolepou na dveřích skříňky. Byla jsem na ní já se svojí nejlepší kamarádkou Amy. Byly jsme na maturitním plese jejího bratra. Amy zářila ve svých oblíbených, do půlky stehen dlouhých, fialových šatech s lesklým páskem, zatímco mě donutila si obléknout modré šaty až po kolena a s dlouhými rukávy. Na tváři mi tato vzpomínka vytvořila pěkně široký a upřímný úsměv.

Na chodbě už se začaly objevovat uklízečky, které jsem jen letmo pozdravila a rychle šla dál. Venku mrzlo. Ještě aby ne, když je prosinec. Stromy už neměly listy a ani tráva nebyla pěkně zbarvená, sníh ale stále nepřicházel, což je docela škoda. Místo toho pršelo téměř každý den, což na chodníku vytvářelo velké množství bahna.

Na školním parkovišti stálo ještě docela dost aut, což není pro tuhle páteční hodinu úplně obvyklé. Většinou všichni končí brzy. Naskočila jsem na svůj bílý skútr, což byl dárek od rodičů loni k osmnáctinám, nasadila si helmu a vyjela. Kdyby byl sníh, tak bych na něm nejela, ale jelikož byly jenom louže, tak to nevadilo. Ještě se musím stavit doma pro věci, ale naštěstí je to po cestě na stadion. Ohlušující řev motoru prořízlo zvonění mého mobilního telefonu. Někdo mi volal a po chviličce i napsal, ale asi není úplně chytrý, abych se na to teď dívala. To počká.

Asi po deseti minutách jízdy jsem začala míjet rodinné domky různých velikostí a barev. Tohle je velmi klidná a krásná ulice, nemohla bych si vybrat lepší ulici ke svému dospívání. Normálně si na silnici hrají děti, ale teď jsou nejspíš všechny doma u krbů a koukají na filmy nebo pohádky. Náš dům se nachází téměř na konci ulice. Není nijak veliký, ale nestěžuji si. Vyrůstala jsem v něm, stejně jako moje mladší sestra Sophie.