Prokleté království - Ztracený dědic

Kapitola 10

~ Zyny ~

„Konečně jsme tu všichni." Řekl nedočkavě Finn a hned zamířil na tržnici. Den v našem světě, v tom obyčejném na Zemi, jsem strávila v bolestech. I když by mé tělo mělo být zvyklé na každodenní tréninky, posilování, běhání a podobné věci, mělo obrovský problém zvednout ruce. Bolest se přenesla i sem do tohoto vesmíru. Nejspíš za to můžu poděkovat včerejší lukostřelbě. I přes to, že nevypadala vůbec náročně. Doufám, že to k něčemu aspoň bylo...

Cillian, dnes opět poslední, jen nechápavě vykulil oči nad finnovou větou. Kimo nad tím mávl rukou a vyrazil za ním.

Přes most jsme prošli rychle. Obchody na ostrově opět změnily svůj obsah. Ani bych nevěřila, kolik zvláštních jídel, koření, oblečení nebo dokonce živých tvorů tady je. Před námi se objevilo náměstí s, pro nás už známou, studnou. Finn se rozhlédl, zorientoval a pokračoval.

Šli jsme doleva, pak rovně okolo několika stánků a domů, pak doprava, opět rovně, doleva a po pár krocích znovu doprava. Tenhle ostrov se začíná měnit v bludiště.

Naskytl se nám pohled na provazový most, kterému chybělo pár prken. Asi deset metrů od okraje se nacházela mlha. Stejná, jako byla na našem ostrově. Stála tam před ním cedule z modrého dřeva s nápisem v našem i jejich jazyce.

NEVSTUPOVAT
NEBEZPEČÍ

PEIDUCHAIN
PERYGL

„Kdo jde první?" zeptal se Kimo se smíchem. Na most se vedle sebe nemohli vejít ani dva lidé. Všechny pohledy směřovaly na mě. Jen jsem vydechla a stoupla na první prkno. Drželo. Proč mám být já ta statečná. Začíná mi to připadat tak, že jsem postradatelná, protože nemám žádné schopnosti. Dalších pár kroků až k mlze proběhlo hladce, až na to, že se most začal kymácet ze strany na stranu. Už stačilo projít jen přes mlhu.

Natáhla jsem před sebe ruku a udělala poslední krok, který mě dělil od neznáma. Nic se nestalo. Možná si moje hlava představovala, že mě záhadná mlhovina odmrští několik metrů zpět. Šla jsem dál, dokud se mi nenaskytl pohled na hledaný ostrov.

„Zyny!" ozval se hlas Skye. „Žiješ?"

„Jo, můžete jít zamnou!" zakřičela jsem nazpět. Opravdu nechápu, proč nešel první třeba Cill, Kimo nebo Devi.

Most se začal kymácet ještě víc. Zrychlila jsem tempo. Na provazech se začaly objevovat upínavé světle zelené rostliny s nádhernými, rudožlutými květy.

Po dvaceti metrech se mi naskytl kompletní pohled na ostrov. Na konci mostu byl písek a několik keřů, malých stromků, všelijakých květin a malý spád do údolíčka, díky kterému jsem viděla dvě křišťálově modrá jezera, mezi kterými byla bílá písková cesta, mířící hluboko do temně vyhlížejícího lesa, který zabíral asi polovinu ostrova. Pravé jezero tvořilo vodopád padající dolu do neznámé nicoty, což bylo zvláštní, protože z něj vůbec neubývalo vody. Nad ostrovem létalo několik hejn zvláštně vypadajících ptáků.

Slyšela jsem hlasy ostatních a otočila se. Už byly blízko. Skye, když viděla výjev před sebou, vykulila oči, div jí nespadla brada. A nebyla jediná.

„Nevidím ani neslyším nic nebezpečného." Řekl Cillian a chytil Devi kolem pasu.

„Pasti tu taky nejsou." Finn se rozhlížel.

„A já si to tu nemusím jen představovat z těch vašich příšerných popisů." Zasmál se Sakuma.

„A já myslela, že ti pomáháme." Řekla naoko uraženě Devi a spolu s Cillianem se vydali dolů. Všichni jsme je následovali a zastavili se až mezi jezery. Na Fialovém nebi chyběly hvězdy. Byly tam tři planety, jedna s prstencem a něco, co připomínalo naše Slunce, což také všechno kolem ozařovalo světlem.