Prokleté království - Ztracený dědic

Kapitola 3

~ Cillian ~

Probudil jsem se rychlím trhnutím hlavy. Třeštila mi, jako po probděné sobotní noci. Nevěděl jsem, kde se nacházím a kolik je vůbec hodin. Důležitý poznatek byl ten, že tu byla hrozná tma a já nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Chytil jsem se za spánky a opatrně se posadil. Když tu někdo promluvil.

„Ah, čerstvé maso," otočil jsem se tím směrem odkud to přišlo, ale tam ani záblesk nějakého světla.

„Tebe si vychutnáme, nikdo tu nebyl už tisíce let" promluvil jiný hlas a já se opět otočil. Nic, jako bych od toho něco čekal.

Pomalu jsem se zvednul a snažil se najít rovnováhu. Opatrně a polehoučku, jako slepec, jsem našlapoval a hledal nějaký záchytný bod.

„Co říkáš na to si s ním trochu pohrát? Očividně nás slyší," řekl opět ten první, nejspíše mužský, hlas a já se pomalu pohyboval po místnosti. Nevím, jak byla velká ani jestli se každým dalším krokem neblížím k nějaké propasti. To by bylo nemilé.

„Já si myslím, že bychom ho mohli trošičku poškádlit a říct mu, že se možná blíží k nějaké díře," odpověděl laškovně druhý, ten jsem nedokázal rozeznat, byl s velkou ozvěnou a zněl jinak než normální hlasy. Já se začínal bát nejhoršího. Tohle je jedna z dalších nočních můr, která nedopadne dobře.

„Ne, já bych mu napovídal, že se tady nachází louč, kterou nemůže zapálit," zamyslel se první.

„Jen tak pro informaci slyším vás, čistě a jasně. A ŠTVE MĚ TO! Takže buďte zticha..." řekl jsem nahlas a v tu chvíli nahmatal něco drolivého pod rukama. Nejspíš to byla stěna, která už má asi něco za sebou. Tiše jsem se zaradoval.

„Ach, panáček nám bude říkat, co můžeme a nemůžeme dělat..." a smáli se. Oba. S ozvěnou takovou, že mi málem praskla hlava.

„Na to nemáš nárok. To my tě tady vězníme a můžeme tě klidně dohnat k šílenství," a zase se smály. Já jen mlčky obcházel kolem drolící se zdi a hledal východ.

„Na co mám teda nárok? Když ne na poklidný odchod z této místnosti?" zeptal jsem se. Chvíli bylo ticho. Hrobové ticho, že jsem si myslel, že už zmizeli. Oba i s tou příšernou ozvěnou. To jsem se mýlil. Přivedli si kamaráda.

„Chlapče," oslovil mě tento hrubý hlas, „ty se odtud nikdy živý nedostaneš. O to se sám milerád postarám" vyřkl ledovým hlasem vraha. Všechny ty hlasy se začaly zlověstně smát, ale já se musel usmívat také.

„Vy říkáte, že se odtud nikdy nedostanu. Jak to víte?" zeptal jsem se jich a začal ohmatávat jinou strukturu, než byla zeď.

„Protože to my jsme zajistili, aby ses tu opět objevil a získal zpět ztracenou slávu, díky tomu nejstaršímu proroctví," začaly se opět smát a mě to nedalo musel jsem se smát taky.

„To nedává smysl. Všechno je to pouze můj sen. Moje noční můra. Za chvíli se probudím a nic z tohoto si nebudu pamatovat," mezitím, co jsem mluvil jsem stihnul zjistit, že tyto nejspíš dveře nemají kliku a budu je muset vykopnout.

„Tak naivní." zasmály se, „ještě se uvidí, kdo měl pravdu" to já už vykopával dveře a procházel opatrně úzkou chodbou nejspíš k východu.

„Já a naivní? Nikdy. Já jsem Cillian McGlynn. Sirotek, který to dotáhl na nájemného vraha. To já můžu vést celou mafii, kdyby se mi chtělo. A ty mi říkáš, že jsem naivní? Toho se doprošuju." vykřikl jsem do prázdna. Začal jsem si lehce připomínat, že nejsem šílenec, když tu mluvím do tmy.