Prokleté království - Ztracený dědic

Kapitola 1

~ Cillian ~

Nenáviděl jsem rána ze všeho nejvíc. Hlavě ten pocit, že musím jít něco dělat. Po probuzení jsem zjistil, že ležím na zemi. Nic neobvyklého to nebylo, míval jsem noční můry, sny tak živé, že jsem se probouzel uprostřed noci s křikem na rtech. Prášky na spaní fungovaly... bohužel jen párkrát. Špatné sny se vracely noc, co noc a nehodlaly asi nikdy přestat.

Po zjištění, že se mi pokojem včera večer prohnalo tornádo, což také není nic neobvyklého, jsem se šel vysprchovat. S mokrými vlasy jsem si šel udělat snídani do moderně zařízené kuchyně v tmavých barvách a přečíst si novinky na svém tabletu. Tuny spamů z internetových obchodů se nedají přehlédnout, ale i v tom chaosu se nacházejí důležité informace. Moje dnešní práce kupříkladu. Prohrabat se tím není snadné, ale za tu dobu vždy stihnu sníst misku cereálií.

Šifrovanou zprávu, kde se nacházelo jméno, adresa a denní rozvrh nějakého milionáře jsem hledal dobrých deset minut a objevil ho až někde na šesté straně. Když jsem danou zakázku dočetl, zobrazilo se mi pod podpisem pár divných slov, což upoutalo mou pozornost. Skoro jsem je nemohl přečíst, jako by tam vůbec nepatřili „Ewch i'r gwely am antur," vůbec jsem nevěděl, co tato slova znamenají.

S myšlenkou, že si text přečtu znovu jsem se obrátil ke sklenici s vodou a napil se. To, co se stalo poté jsem nečekal. Shlédnul jsem zpět na obrazovku tabletu a ten skoro nečitelný nápis byl pryč. Prostě zmizel... jen tak. Budiž nic neobvyklého. Možná jsem se přehlédl nebo si moje mysl začíná vymýšlet z nedostatku spánku bludy, ale když mi tablet začal problikávat a ukazovat nějaké náhodné obrazy dvou planet srážejících se dohromady a něco, co vypadalo jako zkáza všeho živého, nenechalo mě to klidným.

Moje paranoia se probudila takovým způsobem, že jsem roztřískal tablet a hned vzápětí i svůj mobil s laptopem. Nikdy předtím se mi to nestalo. Vždy jsem si byl jistý tím, co vidím a co dělám. Tohle bylo moc. Musí to být bludy nebo halucinace. Něco tak opravdového nemůže jen tak zmizet a co k tomu ty planety, co to má ksakru znamenat? Někdo se mi naboural do počítače... musí to tak být. Jinak za sebe neručím.

Po pár hodinách uklidňování, že bezpečnější místo než tady pěkně na Zemi, kde nás před kolizí planet chrání vesmírné programy, není a nikdo se mě nesnaží zabít, jsem se začal připravovat na dnešní úkol. Je pátek a já to chci stihnout rychle a precizně, jak mám ve zvyku. Dneska jdeme s partou do baru, kde jsme sice byli jen párkrát, ale bylo to tam super.

Připravit se na zátah mi nikdy nedělalo sebemenší problém. Prostudovat objekt a najít únikové cesty netrvalo dlouho. Dvě zbraně k pasu s plnými zásobníky, další dva se nacházejí v mých kapsách, nůž do boty a boxer do pravé kapsy. Ještě nikdy jsem ho nepoužil, ale nosím ho. Jen kdyby náhodou šlo všechno do kytek. Což se mi nemohlo stát. V tomhle odvětví se pohybuju už sakra dlouho. Mám složky všech mých kolegů/zaměstnavatelů, jak chcete. Pro mě to byly vždycky bastardi, se kterýma jsem se omylem zapletl.

Po chvíli příprav k akci a znovu nastudováním plánů budovy jsem se vydal do garáže pro svého miláčka a vydal se na místo. Je okolo oběda a mně začíná kručet v žaludku. Znamení o tom, že bych to měl jít udělat rychle a pak si dát někde něco k jídlu.

Dostat se na místo bylo lehké. Jak už jsem řekl znám tu každý centimetr města. Problém byl parkování. Auto, jako je můj papájový sporťák, jen těžko schováte před světem, tak aby se u něj každý druhý nezastavoval a nefotil se s ním. Navíc umístit ho tak, aby se dalo rychle ujet, byl také malý oříšek.

Zajel jsem do boční uličky a skryl, alespoň částečně, auto za kontejner, tak aby bylo málo vidět a zároveň tak, aby bylo lehké vyjet ven a v případě nouze ujet. Postranní vchod do budovy kanceláří na východním předměstí bylo velmi jednoduché prolomit. Kam jsem se podíval nikde žádná ochranka. Projít tou kupou lidí na chodbě bylo jednoduché, ani jen netušili, že bych mohl být vetřelec. Nikde žádné kamery a jak jsem odhadoval nikdo se tu moc neznal, takže volný průchod byl zaručen. Po schodišti na severní straně budovy jsem se vyšplhal až do desátého patra, prošel dlouhou chodbou, párkrát zatočil a tiše proklouznul kolem sekretářky, která si kontrolovala manikúru a dělala něco na počítači.