Sepsat krátkou povídku se na první pohled mnohdy zdá jako snadný úkol. Dostanete-li však konkrétní téma, určitý počet slov a časový limit, troufnete si tvrdit to samé? Vítejte u drobných k-pop výzev, v nichž se můžete realizovat a získávat věcné cen...
Trochu jsem se se zveřejněním této "kapitoly" zdržela. Tak trochu se mi (ne)dařilo tuto výzvu hodnotit rychlostí tak jedna a půl povídky denně. Několikrát jsem musela ukončit hodnocení doslova v polovině odstavce, protože jsem začala usínat. Pardon. Už jsem ale tady, plně k dispozici s vašimi povídkami!
Mimochodem – tyto k-pop výzvy už trvají čtyři dlouhé měsíce a pořád se do nich hlásí neskutečně velké množství autorů. Je to snad nejdéle probíhající a především fungující k-pop projekt, jaký jsem kdy pořádala. Chci vám proto opět za vaši účast velice poděkovat. Vím, kolik úsilí vás to stojí, vím, že povídka se nenapíše jen tak za pět minut. A jsem neskutečně ráda, že i přes to se pořád účastníte, mnozí z vás i pravidelně. Je krásné vidět, že něco může takhle dobře fungovat.
No nic. Epicky dojemný úvod máme za sebou. Nyní se vraťme k podstatě věci. A tou jsou vaše povídky, které se opět povedly a které je radost číst. Tak se do nich směle pusťte se mnou. Opět doufám, že jsem na nikoho nezapomněla. Pokud ano, křičte.
+++
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nebyl tu už dlouho. Dokud nevložil klíč do zámku, dokud neotevřel vrzající dveře a váhavě nevkročil na prachem pokryté parkety, neuvědomoval si, jak moc mu tohle místo chybělo.
Zůstal stát jen kousek za prahem, klíče zapomenuté v zámku, rozhlížeje se okolo. Nic se nezměnilo od chvíle, kdy za sebou zamkl. Nic. A zároveň všechno. Tohle místo bylo jako návrat v čase a on na kratičký okamžik zadoufal, že možná...
Zavřel za sebou dveře a současně s tím zavřel oči, nechávaje vlnu vzpomínek, aby se přes něj přelila. Temnou chodbu rázem zalilo slunce, prach zmizel a hluk se odrážel od stěn. Tři pobíhající ratolesti a za nimi rozesmátá žena s černými vlasy a hlubokýma očima, které ho vítaly s bezbřehou láskou. Pokaždé, když se vrátil domů. Usmál se. A pak jeho tvář ustrnula.
Jak dlouho to bylo, co o ně přišel? Co naposledy viděl ty rozzářené dětské úsměvy? Co naposledy mluvil s ní a přál jí krásné ráno? Úsměv zhořkl a v očích ho zaštípaly slzy. Dlaně zdvihl k tváři, schovávaje se před světem. Líce rázem zvlhla a on se sesunul k podlaze, zničený tíhou vzpomínek a svědomí. Proč si tehdy vzal je a on zůstal ušetřen? Proč toho rána nenastoupil do auta s nimi? Proč? Tak mnoho otázek a proseb. Tolik slov, jimiž proklínal osud. Krvácel, brečel, křičel. Ale k čemu to? Život jim vrátit nedokázal. Zatnul pěsti, uslzený pohled upřený před sebe.
Dobře si vzpomínal na okamžik, kdy zvedl telefon. Na chladný hlas, jenž mu oznamoval, že je jim to líto.
Nemohl tam zůstat, utopený sám v sobě a vzpomínkách. Tehdy ne. Odjel z města, odletěl z krajiny a dlouhé roky se snažil přenést přes těch pár minut, během nichž ztratit úplně vše.
