Sepsat krátkou povídku se na první pohled mnohdy zdá jako snadný úkol. Dostanete-li však konkrétní téma, určitý počet slov a časový limit, troufnete si tvrdit to samé? Vítejte u drobných k-pop výzev, v nichž se můžete realizovat a získávat věcné cen...
Ačkoli jsem myslela, že zvládnu všechny texty přečíst a zhodnotit záhy po uzavření 18. kola, opět jsem se spletla a zjistila jsem, že práce a brigády jsou proti mně. Alespoň volný víkend mi nahrál do karet a (poté, co jsem dva dny hledala cestovní pas po celém bytě) já se mohla pustit do tvoření tohoto článku.
Povídek se nám tentokráte sešlo krásných devět, což je za poslední dobu snad nejvyšší číslo a já díky tomu zahořela nadějí, že není všem dnům konec, co se výzev týče (ačkoli jsem odhodlaná je dělat, i kdyby se účastnili byť jen dva lidi). Nejspíš chvíli potrvá, než vyberu vítěze, protože si zatím nejsem zcela jistá, a tak si asi vypiju kakao, udělám pár jiných věcí, a mezitím popřemýšlím o vítězi.
A vy si nyní užijte vaše povídky!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Už od dětství jsem slyšel kostelní zvony. Nic neobvyklého, říkáte si? Ve velkém městě je spoustu kostelů a spoustu kostelních věží s kostelními zvony. Jenže já slyšel kostelní zvony tam, kde žádné kostely nebyly. Ten zvuk nevycházel zvenku, bylo to, jako bych ho slyšel v hlavě, jako když má člověk sluchátka.
Když jsem byl starší, pochopil jsem, jak kostelní zvony fungují a zjistil jsem, že ty moje nefungují. Moje zvony, tak jsem je nazval. Nikdo jiný je neslyšel a já netušil, co to znamená. Proč je slyším? Zvonily často a zvonily dlouho, než jsem pochopil, proč to tak je. Chcete to vědět? Povím vám to. Ale to se musíme vrátit dva roky do minulosti.
„Soobine!" zavolal na mě nejlepší kamarád.
„Čau, kámo," pozdravil jsem, když ke mně přiběhl.
„Co ty tu? Neměls být v Busanu s vašima?" zeptal se mě.
„No jo, včera jsme se vrátili, táta musel do práce, volali mu," protočil jsem očima. Pořád mu volají. Ani si nepamatuju den, kdy by se jeho mobil nerozezvonil.
„Aha," pokýval hlavou, asi mu to jako odpověď stačilo a celý se najednou rozzářil: „Hej děláš něco? Jdeme do kina."
„Proč ne," pokrčil jsem rameny. Stejně jsem neměl co dělat.
