Fallen ✓ || Changki

Fallen - 4. kapitola

Changkyun

Trhnu sebou, když na mě promluví a chvíli mi trvá než si uvědomím, že vlastně mluví na mě. Zvednu k němu oči a zalapám po dechu. Nejspíše nikdy si nezvyknu na to, že se jeho nádherné oči dívají na mě.

„Sleduješ mě takto často?" popíchne mě. Automaticky se stydlivě schovám za svoje křídla.

„N-Ne já, nesledoval jsem tě," zašeptám, ale víc se za křídla schovám. „n-neviděl jsem tě nahého od tvých deseti let." zakroutím plaše hlavou.

„Jen jsem si z tebe dělal srandu." zasměje se. Vykouknu z poza křídel, abych se setkal s jeho nádherným úsměvem. Kihyun se dojde vysprchovat, zatímco já se posadím na postel a zadívám se směrem vzhůru. Tohle určitě není náhoda. Povzdechnu si a promnu si ruce. Proč mě musí vidět. Zrovna teď...kdyby to bylo kdykoli předtím, skákal bych radostí. Ale teď...když vím, co mě čeká, byl bych raději, kdyby mě u toho neviděl. Povzdechnu si nad svými myšlenkami. Jakmile vyjde Kihyun z koupelny, tak se narovnám a usměju se na něj a jsem šťastný, když jeho tvář nejizví smutný a depresivní pohled, ale zdobí ho nádherně rozjařený a nadšený úsměv a pohled. Unaveně padne na postel vedle mě a já se hned automaticky zvednu, abych stál opodál.

„Co vlastně děláš, když spím?" přetočí se na bok a zahrabe se pod peřinu. Uhnu pohledem.

„S-Sleduju tě," špitnu a on se na mě překvapeně zadívá. „sleduji, jestli nemáš špatné sny a jestli jsi v pořádku a...a tak." zašeptám.

„To je od tebe moc hezké," zašeptá. „ sleduješ mě ve stoje?" lehce zvedne hlavu od polštáře a já přikývnu. „a nebylo by to příjemnější aspoň v sedě? Nebo...klidně i v leže." usměje se a odšoupne se na svojí posteli na pravou stranu, aby mi levou stranu uvolnil. Zrudnu a zakroutím zuřivě hlavou. 

„N-Ne, to je zakázané." zašeptám.

„Když já nemůžu spát, když nade mnou tak stojíš." rýpne si do mě s lehkým smutným podtónem, který mě měl nejspíše přesvědčit, abych si lehl.

„Můžu jít pryč, dokud neusneš." řeknu hned ve snaze najít kompromis. Vytřeští oči a zakroutí hlavou. 

„Ne, to ne, to...v žádném případě," špitne. „chci abys...tu zůstal." zašeptá a hned se víc zahrabe pod peřinu. Jemně se usměju a přikývnu a nakonec si sednu tak, abych ho mohl sledovat, ale nestál nad ním jak stožár. Dívám se na jeho tvář, vždy lehce otevře jedno očko, jakoby kontroloval, zda tu pořád jsem. Usměju se, když ucítím, že usnul. Sleduji jeho spící tvář, sleduji, jak poklidně spí a nemohu být šťastnější, když cítím jeho sny, cítím, že jsou hloupé a nesmyslné tak, jak sny mají být, ale jsou veselé. 

Tak jako každou noc, i tuto ho sleduji, sledoval bych ho dalších 1000 let, kdybych mohl. Vyměnil bych všechnu svou nesmrtelnost za jeden život strávený s ním. Sklopím hlavu, když cítím, jak se mi do očí naženou slzy. Sklopím hlavu a povzdechnu si. Sleduji, jak se Kihyunova tvář barví různými odstíny, zatímco dovnitř skrz okno proudí světlo. Usměju se, když se pomalu rozední. Kihyun sebou trhne a pomalu otevře oči. Jeho pohled si hned vyhledá mě. Možná jsem čekal, že nám Bůh dal den, ale jakmile vidím, že jeho pohled našel mě...že mě vidí, tak hádám, že se opravdu někde stala chyba.

„Dobré ráno." usměju se.

„Dobré ráno," zašeptá. „ vážně jsi mě celou noc sledoval." dá si vlasy za ouško. Jemně přikývnu a usměju se.

„Jako každou noc." usměju se. Kihyun něco zamumlá a s protahováním se rozejde do koupelny, aby se opláchl. Já zatím projdu otevřenými dveřmi do obýváku.