Fallen ✓ || Changki

Fallen - 7. kapitola

Kihyun

Věděl jsem, že je něco špatně. Čím častější to začalo být, tím podezřelejší mi to přišlo. Kvůli andělským povinnostem přece nemůže tak trpět. Párkrát jsem viděl, jak mu upadlo několik peříček a jak se mu někteří andělé snažili pomoct to skrýt. Já jsem ale daleko všímavější, než si Changkyunnie myslí. Všiml jsem si, jak víc bledne. Jak jeho křídla ztrácí tu zář a jak peříčka na jeho křídlech řídnou. Přesto jsem ale čekal, že mi to sám řekne, nechtěl jsem to z něj páčit, protože...určitě to pro něj není příjemné. Ačkoliv nevím, co se to děje a proč se to děje, i tak chci počkat, než sám uzná, že je to vhodná doba.

Uprostřed noci sebou trhnu a vytřeštím oči, když slyším tlumený křik. Zamotá se mi hlava, když prudce vstanu a chytím se okraje postele. Ten křik...patří Changkyunniemu. Donutím svoje nohy k pohybu, i když se jim skrz chřipku moc nechce, ale i tak jdu. Rychle dveře otevřu a seběhnu schody dolů. Krve by se ve mně nedořezal. Všude byla krev. Peříčka. Chytím si pusu, když vidím na zemi Changkyunnieho odpadlé křídlo. Sedí opodál a pláče, vytřeští na mě oči, když mě vidí. Mě samotnému se spustí několik slz, když ho vidím. Zadívám se na jeho křídlo, když si k němu kleknu, lehce potřísněné krví a lehce posmrknu. Po čtyřech dolezu až ke Kyunniemu a dřepnu si k němu.

„Ř-Řekni mi...co se děje." Tiše vzlyknu. Tak moc ho chci obejmout. Tak moc. Tak moc bych chtěl, aby se schoulil v mojí náruči. Kyunnie se trhaně nadechne a celý se zatřese. Začne mluvit, zatímco já třeštím oči. Tak proto. Proto jsou na něj všichni andělé zlí. To proto, že on vyměnil svůj život za ten můj. Jen proto, abych mohl od života dostat další šanci. Nebyla to další šance. Bůh jen vyměnil...jeho život za ten můj.

„K-Kyunnie," vzlyknu. „p-proč...proč jsi zahodil...život kvůli někomu jako jsem já." Vzlyknu a položím si ruce na kolena a pevně je sevřu. Šeptám, jak to není fér. Vždyť já si svého života nevážil a...díky mé lehkovážnosti jsem...svůj život ztratil a...pak jsem najednou poznal svoje světlo, poznal jsem, že najednou je život krásný. Najednou mám důvod žít, najednou chci žít, protože mám Kyunnieho po svém boku. Ale tohle...tohle jsem nechtěl. Nechci o Kyunnieho přijít, ne teď, když...když všechno s ním bylo krásnější.

Vytřeštím oči, když se Kyunnie i přes slzy usměje.

„Můj...život jsi ty, Kiki," zašeptá. „vyměnil bych ten svůj klidně tisíckrát, protože...pro mě není nic důležitějšího než ty," třeštím oči a víc a víc začnu plakat nad jeho slovy. „pro anděly jsou lidé to...nejcennější...ale ty jsi pro mě...mnohem víc cenný, než pro kohokoliv cokoliv." Zašeptá a jemně se usměje.

„A-Ale," vzlyknu. „jak mám pak žít...jak tu mám být bez tebe, když jsi to ty, díky komu jsem rád na světě." Zašeptám a natáhnu k němu ruku a pak ji stáhnu, když vím, že se nesmíme dotknout.

„Já budu v pořádku, budu šťastný, když budu moct odejít s tím, že ty budeš žít," zašeptá a já vytřeštím oči, když moji ruku chytí, i když bolestně svraští obočí. „chci, abys...mi slíbil, že nebudeš dělat hlouposti, že budeš zpívat, protože tvůj hlas je nádherný, a že...že budeš šťastný." Zašeptá. Vzlyknu, když si naše ruce propletou prsty, a když vím, jak moc ho můj dotek bolí.

„S-Slibuju." Vzlyknu nakonec a pomaličku pustím jeho ruku, když vidím, jak ho to bolí víc a víc. Chvíli oba pláčeme a sedíme u sebe tak blízko, jak nám to naše těla dovolí. Jakmile Kyunnieho bolest trošku povolí a rána se mu začne alespoň maličko zacelovat, tak vezmu jeho odpadlé křídlo a dojdeme spolu na zahradu. Po Kyunnieho přikývnutí opatrně sevřu křídlo mezi svýma rukama a...zahradu zaplní jemný třpytivý prach, jak se křídlo pomalu rozpadá. V tichosti pár minut jen tak stojíme na zahradě. Ani jeden nevíme, co...v takové chvíli říct.