Fallen ✓ || Changki

Fallen - 8. kapitola

Changkyun

Jdeme spolu nádherným městem, který bylo dlouho mým snem a dlouho jsem se do něj chtěl podívat, i když teď je to jiné. Teď byl můj sen splněn několikrát za sebou, moc jít po Gráně s Kihyunem je snad to nejlepší, co se mi kdy stalo. Dojdeme ke stánku, kde prodávají lampiony. Kihyun koupí dva nádherné žluté a oba je pyšně nese na most, na kterém nikdo není. Sedneme si na lavičku, která na mostě je a oba koukáme na zapadající slunce. Bez jediného slova sedíme vedle sebe a díváme se do slunce. Sledujeme, jak se den pomalu mění na noc. Jak se mraky zatahují nad mizejícím sluncem.

„Nechci, abys odešel." šeptne. Trhnu sebou a zadívám se jemně směrem k němu. Sklopím hlavu a zatřesu se. Já vím, a to je přesně ten důvod, proč jsem nechtěl, aby mě u toho Kihyun viděl. Nevím, jestli je to dar od Boha anebo trest. Zda je to dar, že jsme se mohli vidět, že jsem před tím, než jsem zemřel, mohl vidět člověka, kterého miluji a mohl s ním mluvit, mohl jsem zažít jeho úsměv, který byl jen a jen pro mě a nikoho jiného. Nebo je to kletba, kterou jsem dostal za své hříchy, abych mu ukázal, jak umírám, ukázal mu bolest, jakou procházím. Sklopím hlavu.

„Já vím," zašeptám a zatřesu se. „i já nechci odcházet a nechávat tě tu samotného, ale nebyla jiná možnost." usměju se. Zatřese se a jemně přikývne, vím, že si to bude dávat za vinu. Jakmile se setmí a my vidíme první lampiony ve vzduchu, tak Kihyun vezme sirky a zapálí svíčky v lampionech a dá mi ho do ruky. Překvapeně se zadívám na lampion.

„Přej si něco." usměje se na mě a pak se postaví čelem k lampionu a zavře oči. Vidím na něm, jak si něco přeje, ale jeho přání nedolehnou k mým učím, jeho přání může vyslyšet jen Bůh. Nikdy nevím, jestli ty přání slyší a ignoruje, nebo nějakým způsobem zařídí, aby se v průběhu času stali a nebo jejich přání vyplní. Ale zatřesu se. Nikdy jsem se nemodlil, proč také, jsem anděl, ale poprvé zavřu oči a pevně si skousnu ret.

Drahý bože, jestli je tohle konec, jestli je tohle konec mého života, vím, že je moc si tohle přát, ale prosím. Někdy, v budoucnu, kdykoli to bude možné, klidně za tisíc let. Prosím, dej nám možnost se narodit znovu, ale tentokrát tak, abychom mohli být spolu. Vím, že tenhle Kihyun je pro mě nedosažitelný, ale také vím, že v životě, příštím i minulém je on jediný, kdo je pro mě. Nevím, jestli to byl můj trest nebo dar to, že jsi zařídil, aby moje duše byla rozdělená do dvou a tu jednu jsi vložil do Kihyuna a udělal jsi to tak, abychom nemohli být spolu. Ale prosím, i kdybych měl počkat jako kus trávy tisíce let. Prosím, dej nám v dalších životech možnost být spolu. Vím, že nesmím, vím, že anděl nesmí. Vím, že city jsou zakázané, ale i tak ho miluji, od první chvíle, kdy na svět přišla jeho duše, jako bych jeho duši znal, přišlo mi, že mě od samého začátku hřála. Není pro mě nikdo cennější a nikdy nebude a vím, že moje city jsou skutečné...amen.

Nechám několik slz, aby steklo po mé tváři a posmrknu a pomalu pustím lampion, který se pomalu vznese k oblakům. Dívám se na něj, jak se vznáší a doufám, že moje slova, mé prosby dolehnou k jeho uším. Zadívám se na Kihyuna, který stále drží lampion, jemně se třese, zatímco mu po tvářích stékají slzy. Jemně se mračí a skousává si ret jakoby urputně opakoval své modlitby dokola. Posmrknu a jemně si sednu zpět na lavičku v čekání, než jeho prosby skončí.

***

Cítím to každým dnem. I když bych chtěl čas na chvíli zastavit, není to možné a je to blíže a blíže. Snažím se na sobě nedat tu bolest žádným způsobem znát, ale vím, že ji Kihyun vidí, je vnímavý a vím, že ať se snažím sebevíc, cítí, že je něco v nepořádku.

„Ahoj." usměje se klučina na Kihyuna, zatímco Kihyun dělá kávu. Na malíčku má zavázaný červený provázek jako prstýnek a já na svém malíčku mám to stejné. Seděli jsme jeden večer u Kihyuna na posteli, zatímco jsme se dívali na film a Kihyun se ke mně v jednu chvíli otočil.