Fallen ✓ || Changki

Fallen - 6. kapitola

Changkyun

Sleduji jeho spící tvář a povzdychávám si kdykoliv vidím, jak sebou spánku lehce trhne. 

„Budeš to mít pak těžké, ale věřím, že se o tebe Min a Sunjin postarají hlavně, když teď vím, že jsi šťastnější." Usměju se a sevřu jeho ruku přes polštářek. Pomaličku vstanu a s povzdechem dojdu do koupelny a zatřesu se, když na zem spadne několik peříček z mých křídel.

„Už to začíná, co?" trhnu sebou a zadívám se na Min, která se opírá o zeď. Sklopím hlavu a seberu svá peříčka. „Jsi nějak v klidu, když pomyslím na to, co se děje?" pozvedne obočí. Usměju se a zadívám se na ní.

„Vím, že to nechápeš, ale pro mě...je Kihyun jako vzduch, kdybych ...to měl udělat znovu tak, tak neváhám ani jednu vteřinu. Hlavní je, že bude šťastný jen," polknu a sklopím hlavu. „ mě u toho neměl vidět, nedělá chyby, nevím, proč Kihyunovi nechal vzpomínky a ještě mu umožnil mě vidět...ale tohle jsem nechtěl, nechci, aby se na to díval a dával si to za vinu." šeptnu a zatřese se mi dech.

„Takže...nejsi smutný z toho, co se děje, ale z toho, že Kihyun uvidí, jak budeš trpět a bude si to dávat za vinu?" překvapeně ke mně Min dojde a zakroutí hlavou. „Jsi marný, Changkyun, kdybys byl nějaký nováček, tak ti řeknu, že smutek cítíš s každým člověkem, co odejde, ale ty jsi měl už tolik lidí...musí to být...opravdu něco velice silného, když jsi se pro něj obětoval," pohladí mě po rameni. „běž za ním, zbavím se těch peříček, nechceš přijít ani o chvíli s ním, ne?" usměje se na mě a peříčka si ode mě vezme. Vděčně se na ní zadívám a vrátím se zpět do ložnice, a jakmile uvidím jeho tvář, tak mě opadne všechen smutek.

„Kiki, nemůžeš jít přeci do práce, jsi nemocný." snažím se ho zastavit, zatímco se Kihyun chystá do práce.

„Je to jen rýma." zakašle. Zakroutím rázně hlavou.

„To není rýma a ty to víš, to je přinejlepším zápal plic! Co když je to chřipka, nebo angína nebo něco horšího!" vyjeknu panicky. Kihyun se lehce zasměje.

„Slibuju, že jakmile přijdu z práce, tak si lehnu. Zítra je sobota, takže se přes víkend vyležím, mm?" usměje se na mě, zatímco se oblékne.

„Ale," špitnu a povzdechnu si. „nejdřív se ale najez a vezmi si prášky." přikývnu rázně. Jen zakroutí hlavou, zatřesu se a vezmu ho za ruku. Vytřeští oči, zatímco já vypísknu bolestí a odvedu ho za ruku do kuchyně, kde ho hned pustím a ruku si bolestně sevřu.

„Changkyun." vypískne, zakašle a dojde ke mně.

„Najez se...prosím." zašeptám a nahodím na něj své psí oči. Lehce se zasměje a prohrábne si vlasy.

„Dobře, ale tohle už nikdy nedělej, nechci, aby jsi byl v bolestech." usměje se začne si ohřívat jídlo. Jemně přikývnu. Sleduju, jak se Kihyun snaží do sebe dostat jídlo a aspoň lehce se usměju. Dojdeme pomalu do kavárny. I když nejsem nadšený, tak jsem rád, že Kihyun našel něco čemu se může věnovat. I přes to, že je nemocný, tak jsem rád, že vypadá spokojeně, když se snaží na kávu mléčnou pěnou kreslit obrázky. Vytřeštím oči, když mě píchne u srdce. Pevně se chytím stěny a zaúpím. Suzy na mě vytřeští oči, když zrovna přes rameno sledovala Kersee, jak kreslí na kávu obrázek a zadržovala výbuch smíchu.

„Changkyun." šeptne, aby si Kihyun, který má zrovna rozhovor se zákazníkem, ničeho nevšiml. Podepře mě a rychle mě odvede do zázemí, aby Kihyun nic neviděl. Vytřeštím oči, když si všimnu záře, která prostupuje mým tělem. Jako bych spolkl žárovku, která postupně prochází mým tělem.