Fallen ✓ || Changki

Fallen - 1. kapitola

Kihyun

Procházím se temnou nocí. Na ulicích skoro nikdo není, jen pár divných lidí. Bývaly doby, kdy jsem se bál, aby mi na ulici někdo neublížil. Teď už je mi to jedno. Nevím, jestli...já nenávidím život nebo život nenávidí mě. Pocity méněcennosti a toho, že na světě nemám žádné místo, žádné určité poslání...ve mně přerostlo v něco mnohem většího než je deprese. A můžou za to ti, kteří mi měli být oporou, kteří mě měli od těchto myšlenek osvobodit. To, že rodiče musí pracovat chápu, už dávno nejsem malé dítě, chápal jsem, že musí vydělávat peníze. Ale tady nešlo o čas, ale...o zájem. Pozornost. Trochu lásky. Uznání. Začalo to už ve školce. Často pro mě přišli pozdě. Někdy musela paní učitelka sama rodičům volat, že už se mnou ve školce nemohou být déle. A já se snažil. Tolik jsem se snažil, aby na mě byly pyšní. Ale ve školce nebo škole nikdy nebyly známky, diplomy nebo pochvaly, které by s mými rodiči něco udělali. Posadím se na lavičku v temném parku. Podívám se na telefon a zatřese se mi spodní ret. Žádné zprávy. Žádné volání. Dnes jsem odmaturoval...se samými jedničkami. S obrovským vyznamenáním a pochvalou. Nezajímá je to, celý den jsem nebyl doma, asi si ani nevšimli. Myslel jsem, že maturita něco změní, že si s nimi sednu a řeknu jim, že mě přijali na vysokou na medicínu...ale že mě přijali i na uměleckou...že nevím, jestli chci víc pomáhat dětem jako dětský lékař nebo jestli chci víc zpívat. Není ale nikdo...nikdo kdo by byl na mé straně a pomohl mi. Nikdo, koho bych zajímal. Předtím tu byl alespoň Mark, ale ten dostal stipendium v Americe, odjel skoro před půl rokem. Od té doby se můj psychický stav zhoršil, o hodně. Díky němu jsem se občas cítil líp, hlavně byl někdo, kdo se o mě alespoň trošku zajímal. Svěsím ramena a pevně sevřu telefon v ruce a sklopím hlavu.

„Maminko, maminko, koukej, dneska jsem dostal diplom v plavání, byl jsem nejšikovnější a nejrychlejší." Mávám mámě sedící doma u počítače před obličejem diplomem s delfínem. Jen něco zabručí a odstrčí moji ruku i s diplomem, aby viděla na monitor. „A dneska jsem poprvé přijel autobusem sám domů." Sklopím hlavu a zašeptám to. Tolik jsem chtěl říct, že jsem domů přišel sám pro to, že na mě zase zapomněla. Smutné, že? Šestileté dítě...čekající na pochvalu, hřejivou náruč...lásku, ale...nedostal jsem nic.

Žaludek mě bolestně zabolí. Já vím, zase jsem nic nejedl. Sám sebe trestám za to, jak se cítím, i když za to nemůžu. Dám si ruce do kapes a rozejdu se směrem do luxusních řad domů. K čemu je luxus na oko...když je v srdci prázdno? K čemu je závist sousedů, že naše rodina má všechno? Když mí rodiče nevidí, jak vnitřně umírám...dojdu k naší brance. Doma se svítí, povzdechnu si. Byly doby...třeba narozeniny nebo významné dny, když jsem přišel takhle pozdě, abych rodiče donutil mít strach a...vždycky, když jsem viděl, že jsou naši doma, tak jsem doufal, že mi připravili tajnou oslavu. Nebo že mě ve dveřích pevně obejmou s tím, že o mě měli strach. S věkem jsem přestal být naivní. „Ahoj." Šeptnu do obýváku, kde jsou naši, každý na svém notebooku. Už mi je asi jedno, že ani nezvednou hlavu. Možná už je mi jedno všechno. Ve svém pokoji si odložím věci a dojdu do koupelny, abych si došel do sprchy. Zadívám se na sadu žiletek, kterou máme ve skříňce. Na tenhle typ smrti jsem srab. Podívám se na svoje zápěstí...nemyslím si, že bych to zvládl.

***

„Už sis našel nějakou brigádu?" zadívá se na mě Kerse, když si jdu na druhý den pro všechny podklady do školy o úspěšně složené maturitě. Zakroutím hlavou. „Ještě ne a ty?" zadívám se na ni. Já brigádu ani potřebovat nebudu. Nejdřív se mi v hlavě zrodila jen taková myšlenka...měla být neškodná, měl jsem si to sám vymluvit...měl jsem si to sám zakázat, neměl jsem to nějak ve své mysli rozjíždět. Jenomže já to rozjel. A naplánoval. A jsem rozhodnutý to uskutečnit. „Za dva týdny mám narozeniny, přijdeš? Bude oslava u mě na zahradě." Usměje se na mě Kersee. Nepřijdu. Nemůžu přijít, když už tady nebudu. „Pokud mi do toho nic nevleze tak jo." Zakývám hlavou. I když je to má spolužačka, se kterou jsem pracoval na několika projektech. I když se snažila být mojí dobrou kamarádkou. Nikdy jsem se jí nedokázal svěřit. Ani s tím, že jsem gay. Ani s tím, že se chci zabít. Nedokázal jsem se s tím svěřit nikomu. Pocity, že to nikoho nezajímá totiž převládají víc než cokoliv. „Kdyby něco, tak zavolej." Usměje se a zamává na mě. Mávnu na ni a povzdechnu si. Dojdu domů a do pokoje si přinesu dvě větší krabice. Do jedné naskládám všechny fotky, které mám kolem sebe v rámečcích. Krabici zalepím a napíšu na ni úhledně Fotky. Do druhé krabice dám všechny knížky ze školy. Všechny dokumenty na stole, dokud můj psací stůl a komody kolem nezůstanou prázdné. Jediné, co zůstane je kus papíru na psacím stole a propiska. S povzdechem se obléknu do černého oblečení a sednu si ke stolu.

Možná si toho dopisu všimnete. Možná ne. Možná si někdy všimnete, že jste přišli o syna. Pokud si ještě pamatujete, že nějakého syna máte. Posledních asi 12 let jste na mě totiž kašlali. Ani jednou jste neprojevili zájem. Kolikrát jste mě nevyzvedli ve školce. Kolikrát jste se ani neobtěžovali přijít na besídku. A já byl jediné dítě, které tam nemělo nikoho. NIKOHO. Pozdě v noci jsem seděl na schodech školy a plakal jsem. BYLO MI 7! A rodičům bylo jedno, že sedím sám uprostřed noci někde u školy. Na základní škole to stejné...na střední jakbysmet. Nevím, proč jste si mě pořizovali, když jsem vám byl totálně jedno. Já vás miloval. Jako malý jsem vás obdivoval, kolik toho děláte pro rodinu a pro mě. Jak vyděláváte. Ale každá láska bez opětování a bez špetky citu jednou přerostla v nenávist. A já vás teď nenávidím. Za to, že jste mi ani jedenkrát nebyly oporou. Nezajímal jsem vás. A já byl celou tu dobu sám, trpím sám, pláču sám...a nemůžu tu beznaděj snést, proto odcházím. Na místo, kde mi třeba bude dobře. Kde budu třeba někoho zajímat. Kamkoliv, kde nebudou lidi jako vy. I přes to, že jsem vychovaný jako milý a hodný...chci, aby jste měli výčitky.

Váš syn

Třeba si vzpomene na jméno až to budete číst a třeba si vzpomenete, že máte syna

Z telefonu vytáhnu simkartu, kterou rozstříhám a hodím do koše. Prázdný vymazaný mobil bez simkarty vezmu i s dopisem dolů, kde ho nechám na stole v kuchyni. Klíče si neberu, na to taky, když se nebudu vracet. Nadechnu se a rozhlédnu se naposledy po obýváku. Škoda, že nemám lepší vzpomínky než smutek a bolest. Zabouchnu za sebou dveře a dojdu až za město, kde je nad rychlostní silnicí vysoký most. Nejvyšší tady v okolí. S nádechem se na most zadívám. Cítím příjemný pocit v hrudi jako bych cítil, že už se blíží můj klid. Vylézt na most mi dalo zabrat, ale...věděl jsem, že to nebude jednoduché. Nakonec se tam ale vyškrábu a dojdu do jeho prostředku. Dojdu ke kraji a chytím se římsy po mé pravici. Zadívám se pod sebe, kde jezdí auto za autem. Zavřu oči a nadechnu se. Vzduch voní po dešti a je to velmi příjemný vzduch. Myslel jsem, že mě to třeba přejde...ale nepřešlo. Už chci pryč, za duhový most, pokud nějaký je. Zavřu oči, pustím rukou římsu a s myšlenkami na lepší svět udělám krok z mostu. Ani nevnímám, jak pomalý je najednou pár z 15 metrového mostu. Možná jsem se bál smrti, ale...není se čeho bát, protože...jsem umřel tak rychle, jak jsem ani nedoufal. Poslední, co si pamatuji...je jasné bílé světlo, které mě najednou pohltilo.