Pomněnkově modrá

Prolog

"Až zemřu, nic na tomto světě se nestane, ani nezmění"

Po tvém odchodu se toho změnilo kurva moc Viviano. Nechalas mě tu, nechalas tu Tomáše.

Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem měl zůstat doma. Měla si mi říct, že se něco děje. Ne mi zanechat nějakej podrbanej deník s dopisem na rozloučenou.

Ani jsem ti tehdy nemohl dát Sbohem.

Nedovolila si mi to.

Všichni se přes to nějak dostali a já furt nemůžu. Není dne, kdybych na tebe nemyslel.

A to se vážně snažím.

Víš, že tvůj bratr bude otcem?

Vidíš, jak všichni okolo mě zakládají rodiny?

A všimla sis, jak jsem se sám zničil? Říkám tomu sebedestrukce.

Spadl jsem do toho tehdy docela jednoduše a teď se z toho horko těžko dostávám ven.

A to jsem se jen snažil uhasit ten žár neskutečné bolesti, co mi po tobě zůstal.