Unpredictable

1. It's good to be VIP

Večírek pomalu končil. Byl to jeden z těch večírků, na které se bez pozvánky nedostanete a za pozvánku by bylo dost lidí ochotných zaplatit třeba zlatem. Nebo i čímkoli jiným. Tentokrát se jednalo o otevíračku luxusního baru v centru Londýna a strávit večer tam klidně znamenalo utratit tři čtvrtiny průměrné výplaty. Pozvány byly ty nejznámější celebrity a s nimi jen pár vybraných – důležitých obchodníků, manažerů a samozřejmě také dívek, které byly za příslib večera strávený ve společnosti těchto mužů ochotny udělat téměř cokoli. 

Bylo už hodně k ránu, ale ve VIP části klubu to pořád vřelo. Nebylo divu, protože kokain se tam sypal doslova ze stropu. Někteří hosté tančili za zvuku novinek taneční hudby, někteří se bavili u baru a spousta jich posedávala v komfortních polozavřených boxech či  se povalovala na pohodlných gaučích rozmístěných po prostoru. 

„Tome?“ zavolal vysoký blonďatý mladík v černém vypasovaném saku, pod nímž měl ležérní bílé tričko s modrými proužky, na němž však bylo na první pohled vidět, že na něj padlo alespoň 200 liber, sedící na bohatě polstrovaném bílém koženém gauči  ve společnosti pár přátel, obklopený dívkami v minišatech, z nichž jedna právě na černém skleněném stolku zaujatě rýsovala několik čar z bílého prášku. Zlatou kreditní kartou. 

V protějším rohu místnosti se zvedl vysoký muž se světlehnědými vlasy, odložil na stolek prázdnou skleničku od jakéhosi drinku, shodil z klína tmavovlasou ženu v tak krátké sukni, že by mohla zaskakovat za pásek a otočil se za zvukem hlasu. Tázavě pozvedl bradu směrem k blonďákovi a ten ho gestem dlaně lákal ke svému stolu. 

Hnědovlasý vstal a jeho výrazné modrošedé oči zkoumavě přejely po místnosti. S potěšením zaznamenal, kolik žen v jeho okolí zatajilo dech. Sebejistě se pousmál. Na sobě měl černé kalhoty přesně kopírující jeho dobře tvarované pozadí a bílou přiléhavou na míru šitou košili, jejíž koupi by si rozmyslel i ředitel britské národní banky. Vznosnou aristokratickou chůzí překonal vzdálenost k boxu, kde seděli jeho známí. Zaznamenal přitom mnoho pohledů, které ho stále nepřestávaly překvapovat. Muži i ženy klouzali svými pohledy po jeho štíhlém, ale dobře stavěném těle, mapovali očima jeho tvář s ostře řezanými rysy a prohlíželi si jeho na první pohled drahé a precizně šité oblečení. Záviděli mu. Obdivovali ho, toužili po něm, nebo ho nenáviděli. Nic mezi tím. Celé jeho nitro se zatetelilo jakousi až dětskou radostí. Měl pozornost. Něco, po čem odjakživa nejvíc na světě toužil a ať se snažil jak chtěl, nikdy toho nedosáhl ať použil prostředky jaké chtěl. Až teď.

Když stanul před stolkem obsazeným mladými lidmi, vyrobil na tváři oslnivý     společenský úsměv. Světlovlasý mladík, jemuž mohlo být jen velmi málo přes dvacet, s úsměvem ukázal na stolek. „Máme tu takový menší pozdrav z Kolumbie,“ pronesl se smíchem a ukázal na úhledné lajny kokainu na stole. „Dáš si doufám s námi?“ Muž, kterého blonďák oslovil jménem Tom, se beze slova vmáčknul mezi sedící dívky, načež od jedné z nich přijal bankovku stočenou do ruličky.

„A co za to ode mě čekáš? Přímluvu u producenta?“ ušklíbl se lehce jízlivě, načež si šňupnul jednu z připravených lajn. Potom vrátil bankovku dívce, která na něj zírala jak na obrázek. Blonďák jen lapal po dechu a hledal správná slova. Tom se vítězoslavně zašklebil a vstal. „A ještě něco. Změň dealera. Tenhle hnus se fakt nedá,“ poznamenal. Několik lidí u stolu vyprsklo smíchy, blonďák hněvivě zrudnul, ale neřekl ani slovo. Tom nabídl ruku světlovlasé dívce v modrých šatech s flitry, sedící hned vedle té, která stále žmoulala v dlani smotanou stolibrovku. „Jdu si spravit chuť lepším zbožím. Budeš mi dělat společnost?“ Dívka se zatvářila jak kdyby jí právě řekli, že vyhrála sto milionů v loterii, zatímco její vedle sedící kamarádka ji proklála pohledem ostrým jako břitva. Oslovená dívka skočila po nabízené ruce a vyskočila z pohovky. „Moc ráda,“ řekla. Tom ji chytil kolem pasu, obdařil společnost posledním zářivým úsměvem a společně se vydali pryč.

Na dveře zamčené kabinky na dámských toaletách někdo zběsile zabušil, ale dotyčná se žádné reakce nedočkala, přesto, že uvnitř byli hned dva lidé. Z kokainu vysypaného na skleněné poličce nad toaletou zbyly jen miniaturní drobečky a Tom přitiskl světlovlásku k černě obložené stěně, aby ji v příštím okamžiku náruživě políbil. Jeho ruce přitom poměrně drsně stiskly její prsa, ukrytá v modrých šatech. Dívka se mírně odtáhla. „Jsem Claire,“ řekla mu a on se jen pobaveně ušklíbnul. „To máš jedno,“ řekl jí, načež ji k sobě otočil zády a přiměl ji aby se  dlaněmi opřela o studené kachlíky.

V dalším okamžiku jí zkušeně zajel rukou pod šaty a serval z ní kalhotky. Látka zapraskala a vzala za své, jako by byly ušité z papíru. Claire jen zalapala po dechu. Potom ucítila, jak jí Tom vyhrnul šaty skoro až k pasu, prsty pravé ruky jí zajel do rozkroku a v ten moment ucítila ve slabinách prudký záchvěv touhy. Nahlas vydechla a pořád nějak nevěřila, že muž jako on je tady zrovna s ní. Prohnula se v zádech a okamžik nato uslyšela tiché zasvištění zipu na Tomových kalhotách. Roztáhla nohy od sebe, aby mu usnadnila přístup a v příští vteřině ji uchopil za boky a prudce do ní vnikl. Zasténala nahlas bez ohledu na to, že ji někdo klidně může slyšet.

Bylo to prudké, drsné a divoké, proto když bylo po všem, měla pocit, že na vratkých nohou snad ani nedojde zpět do sálu. Tom si zapnul kalhoty a pečlivě si upravil oblečení. Claire zničeně oddechovala opřená o zeď. Potom na něj s nadějí upřela své naivní modré oči. „Uvidíme se někdy?“ zeptala se a on se jen pobaveně zachechtal. „Někdy určitě.“

„A dáš mi svoje číslo?“ zněl další, neméně naivní dotaz. Rozesmál se ještě víc. "Tak to fakt těžko," řekl posměšně, odemkl dveře a opustil prostor toalet, provázen zmateným pohledem dívčiných pomněnkových očí.

---

Pár měsíců zpátky...

            Vysoký muž s dlouhými černými vlasy se svýma modrýma očima pokradmu rozhlédl po dlouhé temné chodbě tvořené hrubým kamenným zdivem, kterou spěšně kráčel. Za sebou nechal dlouhé široké schodiště, svou únikovou cestu ven ze sklepení, kde byl vězněn. Věděl, že má velice málo času, než strážní, kteří přijdou vystřídat ty, jež bez sebemenší lítosti chladnokrevně zabil, zjistí, že zmizel. Potom jeho nevlastní otec dozajista udělá všechno na světě, aby ho našel a přivlekl zpět.

            Tiše bosky proběhl dlouhým sálem s vysokými klenutými stropy, na sobě pouze černé kalhoty a lehkou tmavě zelenou tuniku, chladný noční vzduch proudící z obrovských dvoukřídlých dveří na konci sálu se mu zakousl do těla, ale on neměl čas se tomu věnovat. Prsty ho svrběly, jak se mu po dlouhé době vracely jeho magické schopnosti, dlouho nepoužívané a nevybitá síla v něm jen vibrovala, ale neměl ještě dostatek sil postavit se všem, kteří by se ho mohli pokusit zadržet, musel být proto velmi opatrný.

            Teprve za branami města si trochu oddechl, tu nejtěžší část měl konečně za sebou. Teď už mu zbývalo jen co nejrychleji nepozorovaně opustit tuto zemi, aby mohl v klidu dokončit něco, co před svým zajetím začal...

Pokračování příště...