•𝑵𝒖𝒎𝒃𝒆𝒓 𝒆𝒊𝒈𝒉𝒕• |The Umbrella Academy|

9

Podle Pětky

Probudilo mě ostré štípání na mé ruce, a zrovna na té na které mám řeznou ránu on toho sledovacího zařízení. Když jsem zvedl hlavu aby jsem se podíval co se děje viděl jsem že venku je ještě tma, vedle mé postele je rozsvícená lampička a na stoličce vedle mé postele seděla Allison

„Co to děláš Allison? Štípe to! Přestaň!" začal jsem po ní řvát, bylo to opravdu nepříjemné když jsem se ještě víc rozkoukal zahlédl jsem v její jedné ruce jehlu ve druhé dezinfekci a na okraji mé postele položeny obvaz

„Promiň Pětko musím ať neztratíme aspoň tebe" řekla Allison se starostí v hlase a k tomu se na mě podívala smutným pohledem

„No počkej jak ASPOŇ MĚ!?" zakřičel jsem už na celý barák. Jestli se mi tím snažila naznačit to že zemřela. Ne ne ne ne to nemůže být pravda

„Nevím máma s Pogem ještě nevišly z ošetřovny už tam jsou přes pět hodin Pětko, a my nemáme tušení co se tam děje" když to Allison dořekla na nic jsem nečekal a teleportoval se na ošetřovnu

To co jsem viděl jsem vidět už znova nechtěl. Zahlédl jsem Sean jak leží celá bledá v bezvědomí. Dýchala to jsem poznal na jejím hrudníku. Hned se mi ulevilo. Když mě spatřil Pogo podíval se na mě pohledem lítosti jenže já na nic nečekal a rozlil se mi na obličeji úsměv. Rozběhl jsem se k Sean a stisk jí zdravou ruku, byl jsem neskutečně rád že žije. No kdo by nebyl že ano. Máma si ze sebe sundávala nemocniční plášť, očistils ruce a následně odemkla dveře a odešla

„Kdo ví kdy se vzbudí, stratila hodně krve divím se že přežila. Krev jsme jí ale už doplnily. Uvidíme jestli bude zdravá. Nechám tě tu s ní o samotě kdyby cokoliv zavolej" když to Pogo dořekl odešel pryč a zavřel za sebou dveře

„Jsem tak rád že jsi to přežila. Ani nechci pomyslet na to že by jsi umřela. Ty jsi moje bojovnice Sean, to ty jsi to moje štěstí a chci ti říct že tě moc miluju. Já vím že mě teď neslyší a že se chovám občas jak debil a dokonce sem jsem tě dostal já ale snad mi to odpustíš" u tohohle jsem se už naplno rozbrečel. Nechal jsem slzy ať si tečou jak chtějí. Její ruku jsem pořád pevně svíral

Dveře se z ničeho nic rozleteli. V nich stáli všichni sourozenci. Vypadaly šťastně. No nedivím se jim přeci jen je to jejich sestra kterou dlouho neviděli

„Ach můj bože je v pořádku? Kdy se probere? A bude mít nějaké následky? " plácali všichni jedno přes druhé. Jen jsem se na ně podíval uslzenýma očima a pak svůj pohled vrátil splátky k Sean

„Nehnu se od ní ani na krok. Budu tu s ní dokud se ne probere." říkal jsem chraplavím hlasem

O dva dny později
Pohled Sean

Pomalu jsem se začala probouzet a cítila jsem že mi někdo svírá ruku. Když jsem se tím směrem podívala zahlédla jsem mladého chlapce s rozcuchanými vlasy a zavřenýma očima. Ano spal, a nebyl to nikdo jiný než Pětka. Hned jsem mu stisk ruky oplatila a náhle se vzbudil

„Ach můj bože Sean ty jsi se vzbudila!" ještě než to stihl doříct jsem byla v jeho pevném obětí které jsem mu oplatila

„Taky jsem ráda Pětko" zašeptala jsem mu do ucha protože se mi blbě mluvilo. Když jsme se dotáhli stále jsem ho držela za krkem a on měl ruce položené na mích zádech. Podíval se mi na rty. Neváhala jsem dlouho a vtáhla ho do polibku. Nevím jak dlouho jsem byla v bezvědomí ale tohle mi rozhodně chybělo. Když jsme skončily opřely jsme si čela o sebe a koukali si do očí. Najednou z ničeho nic do pokoje přišli nějací lidé

„Jeee ty už jsi se vzbudila no konečně" řekla dívka v modré košíky a vlasy s vlasy které měla seplé

„Kdo jste?"