LOST PRINCESS [ AVENGERS FF ]

1

,,Co si o sobě doháje myslíš!?" křikla na mě Tanya a vrazila mi pěstí do obličeje. ,,Dělej! Braň se! kopla mě do břicha a já bolestí zaskučela.

,,U-už n-nemůžu, j-jsem v-vyčerpaná." vykoktala jsem ze sebe.

,,Pro Hydru tohle slovo neexistuje!" křikla znovu.

,,T-trénujeme už šest hodin, p-prosím zadrž." v tom mi vlepila facku. Moje rozklepané nohy povolily a já se svalila na zem.

,,Ústup je pro poražené, vstávej!" já se nehnula a zůstala ležet. Klekla si ke mně a začala mi promlouvat do duše.

,,Kdysi jsem doufala že budeš jako já. A to ještě to lepší. Že z tebe vychovám ženu, schopnou bojovat a zabíjet. Jenže si slabá, ubohá, neschopná. Špiníš pověst Hydry. Stydím se za tebe dcero." dořekla.

,,N-nejsem tvoje d-dcera." odpověděla jsem chraplavým hlasem.

,,Cože? Zopakuj to!" zaječela.

,,Já nejsem...tvoje...dcera." odpověděla jsem důrazně. Můj pokus vypadat nezastrašeně se nezdařil. Šel z ní strach. A velký.

,,Fajn, řekla sis o to drahoušku. Třeba ti bolest otevře oči." sluchátko, které měla v uchu, přidržela. ,,Jamesi, okamžitě mi sem zavolej někoho kdo Lauren odtáhne na pokusy."

,,Hned to bude Tanyo." ozvalo se z druhé strany. Už mi došlo, že to byla hloupost. Měla jsem radši mlčet. Nic by se mi nestalo. Teď mě budou řezat, napájet do mě různá séra a udělat vše, jen aby mi znepříjemnili život. Přála bych si tu nebýt. Jen při pomyšlení na tu bolest se mi z očí kutálely slzy.

,,P-proč?" zadívala jsem se jí do očí.

,,P-proč chceš mít ze mě, sebe?"

,,Měla jsem dceru, podobnou tobě, byla v boji výborná, přesně ji, Hydra potřebovala. Jenže nás zradila. Především mě. Přidala se k S.H.I.E.L.D.u a pár dní potom byla jedna z našich základen napadena těmito grázly. Při té misi tu byla taky a já ji zabila." odfrkla si. ,,Roste z tebe její kopie a já nedovolím, aby se něco podobného opakovalo."

,,Jsi stvůra." odsekla jsem.

V tom se přiřítili nějací dva vojáci. Chytli mě a táhli pryč. Nechala jsem je a nijak se nevzpírala. Po pár minutách mě dotáhli do místnosti, kterou znám jak své vlastní boty. Tak moc jsem ji nesnášela. Přijde mi to jako včera, co mě tu poprvé trápili. Bylo mi osm. V šesti letech mě unesli. Dávali mi základní výcvik a vymazali mi nějaké vzpomínky. Ovšem ne ty, které jsem potřebovala. Skrývala jsem je až do dnes, kde vše vyplynulo na povrch. Uběhlo deset let tajností a dělání nic nepamatování. Ti dva chlápci mě nemilosrdně položili na lůžko. Kolem mě bylo snad deset strojů. Zacvakli mi ruce do pout. Každé pouto bylo přikované k lůžku. Stejně tak i nohy abych se nemohla hýbat. Po splnění úkolu odešli.

,,Dneska ti paměť mazat nebudeme. Přišlo by mi to...jak to říct...moc milosrdné." zasmála se šíleně Tanya. ,,Nevím, co ti v té palici zůstalo, popravdě, to ani vědět nechci."

V místnosti tu byli ještě tři lidi v bílých pláštích. Žena a dva muži. Tanya kývla a žena s mužem mi začali do rukou vpichovat malé jehličky. Bolelo to, ovšem snažila jsem se bolest skrýt. Následně na ty malé jehly byly napojené hadičky.

,,Příště si rozmysli co říkáš maličká." chtěla mě vytočit a očividně se jí to povedlo.

,,Jamesi, můžeš!" zavolala na chlápka který stál za sklem a očividně řídil ty stroje. Následně žena s mužem odešli a nechali mě tam s Tanyou samotnou. V tu chvíli se přístroj zapl. Do mého těla začala vtékat nějaká tekutina a já sykla bolestí. Bylo to jakoby do vás někdo bodal nožem. Tisíci noži. Chlápek ovšem sílu zvyšoval. Hádám, že když to zapl poprvé, tak to bylo maximálně dvacet procent.

Brečela jsem, křičela o pomoc. Nic se ovšem nedělo, jen se bolest zvyšovala a zvyšovala.

,,Prosím dost!!!" opakovala jsem nejmíň desetkrát se vzlyky. Tanya se na mě vřele usmívala a dělala, jakoby nic.

,,Všechno nejlepší sluníčko." přišla k mému lůžku a poblahopřála mi. Úplně jsem na své narozeniny zapomněla. ,,Myslím, že na tenhle dárek jen tak nezapomeneš." dořekla.

,,Jamesi? Dej to na stovku!" křikla na chlápka.

,,Ale Tanyo, je na padesáti procentech, mohlo by ji to zabít." upozorňoval ji. Já, jen křičela a doufala, že to vše co nejdřív skončí.

,,Dělej co říkám!!!" zaječela dost hlasitě. On jen kývnul a pootočil kolečkem. Mnou se prolila dvakrát tak větší bolest. Nikdy to nebylo horší než dnes. Slzy mi z očí tekly jako vodopády.

,,Zabijte mě, prosím!" křičela jsem zoufale.

,,Kdybych tě zabila, bylo by to pro tebe vysvobození. A to neudělám." zasmála se.

Přišla ke mně blíž, tentokrát s nožem v ruce. Začala mi předjíždět po rukách. Z rukou mi tekly potůčky krve. Popravdě jsem to už ani necítila.
,,Prosím..." zašeptala jsem, neměla jsem sílu mluvit. Moje hlasivky už byly vykřičené.

,,Jamesi, zastav to." podívala se na něj, spokojena s pomstou a jakoby lusknutím prstu, bolest povolila.

Hodila po mně vítězný pohled. Dosáhla toho čeho chtěla. Nožem mi ještě jednou, přejela po obličeji a z rány začala téct krev. Já už neměla sílu tu být, tak jsem zavřela oči a propadla do černé temnoty...

Hola hej! Máme tady první, poněkud drastickou kapitolu :Dd. Snad se vám líbila a budu ráda za jakoukoli podporu.