LOST PRINCESS [ AVENGERS FF ]

2

Netuším, co je horší. Jestli být týraná nějakou random ženskou, která vám tluče do hlavy, že je vaše matka, nebo být hladová, zmrzlá a celá zoufalá. Pomalu jsem otevřela oči. Po minutě skenování terénu pohledem, jsem zjistila, že opět ležím v cele na té moji velice oblíbené, zemi. No jo, léta zkušeností. Párkrát mě tu zavřeli. Párkrát za drzost, párkrát za nevhodné chování. Bylo to jen na pár hodin. Jsem sice spíš introvert, ale silné urážky na mou osobu, nestrpím. Klepaly se mi ruce, nohy, prostě celé já. Ani deku mi tu nenechali. Když mám trpět, tak ať pořádně, že? Idioti. Trvalo mi asi půl minuty, než jsem se vyškrábala do sedu. Já jediná, pokusy snáším hůř, než ostatní. Není to tím, že by mě málo trápili, jen mi přijde, že se s tím moje tělo, stále nedokáže srovnat. Dává si celkem na čas, deset let a bolest nepolevuje. I když je pravda, že poprvé to bylo nejhorší. S tím, co mi dělali včera, nebo kdy mě to šikanovali, se ta první bolest ani zdaleka nedala srovnat. Stočila jsem se do klubíčka a čekala na spásu boží.

Po několikati hodinách, se nějaký anděl zastavil za mřížemi mé cely, s táckem jídla. Bohužel za mřížemi nestál nikdo jiný, než Tanya. Takže žádný anděl? Vážení, já asi vážně jedu na drogách. Prohlížela si mě vražedným pohledem a ani k tomu nepotřebovala pistol. Polka jsem na sucho a čekala, co z ní vypadne. Naklapala pin a dveře mé cely se otevřely. Za těch pár let se Hydra přeci jen posunula vpřed.

,,Šípková Růženka se nám probudila? A princ se ti schovává kde? Uklízí kumbály?" chtěla se mi vysmívat. Já jen stěží zadržovala vztek. Oliver. Jeden, který byl od ostatních normální. On byl jediný, který mě tu udržoval psychicky v pořádku. Nechci ani vědět, jak bych vypadala, kdyby tu se mnou nebyl. Seznámili jsme se pár měsíců po mém únosu. Byla to náhoda.

*FLASHBACK*

Mladá žena, se nadýmala pýchou, že její "ztracená dcera," má dnes první výcvik. Osmiletá holčička, měla na sobě novou, černou, uniformu. Obě měly namířeno do tělocvičny. Zrovna, když měla malá hnědovláska vejít do místnosti, kde se měly nacházet pomůcky na obranu, ji při otevření dveří, někdo polil kýblem s vodou. Byl to chlapec, věkově maximálně o rok starší než ona. Měl hnědé vlasy a v jeho vystrašených očích, mu vyhasly jeho modré jiskřičky. Její zcela nová uniforma byla zmáčená společně se ní. Tomuhle incidentu se zasmála.

,,Myslím matko, že takhle se mi ta uniforma líbí víc." usmála se.

,,Děláš si legraci?" zakřičela na chlapce žena. ,,Víš co jsi způsobil?"

Chlapec zklopil hlavu. ,,Moc se omlouvám, nechtěl jsem."

,,Oliver, že?" zeptala se žena chlapce.

On jen sklesle kývl.

,,Okamžitě to tu uklidíš, jasné? A pak tu opraš pár třistadvacítek. Nejsou nabité, nemusíš se bát." ukázala na pistole a ofrnula nad ním nos.

,,Pomůžu mu matko." řekla hnědovláska. Nesla na nehodě práci i ona ne?

,,To má být vtip?" probodla ji žena pohledem.

,,Nesu na tom vinu i já." podívala se na ni.

,,Nepřipadá ti, že jsi vedle něho na úrovni? Že by jsi se neměla zahazovat s tímhle ničemou? Opět jsi zklamala. V pět odpoledne, budeš stát před laboratoří a tam si odpykáš trest." křičela na ni matka.

,,Matko já..." ani to dívenka nestihla doříct a žena byla pryč. Hnědovlásce ukápla slza.

,,Promiň, že teď budeš mít kvůli mně problémy." řekl chlapec.

,,Na tom už nesejde. Uklidíme to tu?" zeptala se a on přikrývl.

*END OF FLASHBACK*

Nádech, výdech. Napočítej do deseti a tou obludou se nenech vytočit.

,,Ale notak, nezapírej. Stejně tě nechápu, zahazovat se z takovým odpadem." pokoušela se o pravý opak než já.

Deset...devět...osm...sedm...

,,ZKLAPNI!" vyhrkla jsem bez nějakého ovládání. Už dlouho mi to dělá problémy. Nedokážu se udržet na uzdě. Po tváři mi stekla jedna neposedná slza. Nedokážu zadržet emoce. Říká se, že Hydra, vás perfektně naučí lhát, krást, zabíjet, podvádět a neprojevovat jakoukoli emoci. Všechno zvládám, až na to jedno. Kvůli tomu mě nepustili k něčemu většímu, než vykrádání obchoďáku. Směšný co? Vlastně se jim nedivím. Proč by někoho tak neschopnýho pouštěli do akce?

Tanya se na mě vykolejeně dívala. Jinak vykolejeně než vždycky. Očividně to nechápala. Nikdy to nepochopí.

,,Nedokážes se ovládat?! Fajn. Když jsi tak neschopná, budeme to řešit jinak." odsekla a ovládla mi mysl. Chtěla, abych viděla moji největšími můru. Smrt blízkého, zaviněná mnou.

Tanya držela v ruce pistoli namířenou na Olivera. Já tam bezhybně stála, nedala na sobě nic zdát. Uvnitř, mě to ale neskutečně bolelo.

,,Žádné emoce! Tohle je tvá poslední zkouška. Pokud ní projdeš, budeš povolána do misí. Pokud ne, skončíš jako on." já na ni kývla a čekala co se bude dít dál. V jednu nečekanou chvíli zmáčkla spoušť. S Oliverem to trhlo a sesunul se k zemi. Měla jsem co dělat, abych se na celé kolo nerozbrečela. Umírá...mou vinou. Byla jsem na dně.

Tanya se na mě znepokojeně dívala a já zatla ruce v pěst. Nedovolila jsem emocím vyjít na povrch. Po půl minutě se usmála se slovy...

,,Zítra máš první misi, čas využij moudře." řekla spokojeně a odkráčela si to pryč, společně s dvěma vojáky, kteří ji dělaly bodyguardy.

Rozběhla jsem se směrem umírajícímu Oliverovi.

,,Nenene, prosím, nepouštěj mě. Jsem monstrum, jako ona...PANEBOŽE." uvolnila jsem zatěžující slzy.

V tu chvíli povolila a já se chytla za hlavu. Bylo to strašné. S pocitem obrovské viny, jsem se odvážila se jí podívat do očí.

,,Od zítřka začínáme." podívala se na mě chladně. Moc dobře jsem věděla, s čím začínáme.

,,Zmýlila jsem se v tobě." řekla Tanya, když zavírala mříže od mé cely.

,,To máš recht." odsekla jsem sebevědomě.

,,Když jsme vás přepadli, měli jsme tě zabít první." štěkla a probodla mě pohledem.

,,Aspoň bych byla s rodiči."

,,Mýlíš se." zvedla znechuceně obočí a odešla. Já pochopila, co tím myslí...když ne s rodiči, tak s kým?

Měla jsem spostu otázek.