LOST PRINCESS [ AVENGERS FF ]

3.

Netušila jsem, co dál. Přišlo mi vše tak složité.

Celá vyčerpaná, jsem lehla na chladnou zem a usnula.
----------------------------------------------
,,Lauren Elisabeth Carson! Vstávej, začíná ti první lekce." probudily mě tyhle slova. Celá zmatená, jsem se rychle vyhoupla do sedu. Chyba. Zamotala se mi hlava. Kvůli skoro nulové stravě, se mi to stává neustále. Moje postava je drobná, spíše vychrtlá, proto mi pokusy dávají takhle na prdel. Dobře, fajn, už budu slušná.

Tanye jsem neodporovala, pouze kývla, a pomalu se zvedla. Šly jsme do tréninkové místnosti.

,,Teď se snaž, jinak budeš potrestána." řekla mi a stoupla si naproti mně.

Pomalu mě začala ovládat. Perfektně mi vybavila moji noční můru.

,,Mami? Tati? Co se tu děje?" doběhla ustrašená hnědovláska, k rodičům do obýváku. Slyšela bouchání do jejich domovních dveří.

,,Merilin, jdi se s Lauren schovat! Hned! Je tu Hydra." vyhrkl muž.

Žena popadla dívenku do náruče a chystala se utéct. V tom se dveře rozrazily a před nimi stáli vojáci Hydry.

,,Pokud chcete, aby malá přežila, předejte ji nám!" řekla velitelka Hydry, která vystoupila před vojáky.

,,Nikdy!" křik otec hnědovlásky. V tom se ozvala výstřel a muž padl k zemi. ,,Ne!" matce malé holčičky, ukápla slza.

,,Dvakrát to říkat nebudu." řekla s klidem a namířila pistolí na ženu s dívenkou.

,,Zabijte mě! Hlavně ji nechte naživu!" rozbrečela se žena. Klepaly se jí ruce.

V tom k ní přišel voják a vytrhl ženě holčičku z rukou.

,,Mami ne! Prosííím! Mami!" plakala.

,,Miluju tě, sluníčko." to byly její poslední slova. Ozval se druhý výstřel a žena padla k zemi.

Velitelka Hydry se usmála a hodila doprostřed místnosti načasovanou bombu.

Všichni se rychlými kroky rozešli k autům a odjížděli dál od splněné mise.

,,P-pomoc! Pomozte mi někdo!" křičela marně holčička. Jeden voják ji rukou zacpal pusu, aby utlumil její křik.

Otevřela jsem oči. Nesmírně moc, mě bodlo u srdce. Měla jsem slzy nakrajíčku, ale snažila jsem se je potlačit. Nechci, aby mi znova ublížovali.

,,Lauren! Seber se! Hned! Nenech se ovládnout emocemi!" křičela na mě Tanya.

Oči jsem znovu zavřela a zatnula pěsti. Měla pravdu. Vzpomínky na minulost, mě oslabují. Už nejmíň půl minuty tu stojím. Snažím se, se krotit, zklidnit. Povedlo se. Zvedla jsem hlavu a otevřela oči.

,,To je ono." řekla uznale.

,,Zítra, touhle dobou, si pro tebe zase přijdu. Tenhle výcvik bude trvat týden. Takhle budeme trénovat sedm dní. Pokud uspěješ, budeš na misích vítána. Pokud ne..." v tom jsem ji skočila do řeči.

,,Neměj obavy. Splním, co jsem slíbila, dodržím, co mám dodržet." řekla jsem hrdě. Popravdě, jsem za to hrdá moc nebyla. Na jednu stranu, nemůžu být celej život ubrečená. Musím se naučit ovládat. A se zabíjením? Pár lidí jsem už zabila, ovšem jen na trénincích. Ač nerada.

,,Pro dnešek to stačilo." řekla s úsměvem a odvedla mě zpět do cely. Kdyby mě aspoň nechala spát v mém pokoji. Pokud ten týden prečkám, tak první co udělám, tak se rozvalím na posteli. Moc mi to chybí.

,,Aby sis nemyslela, že jsem tak krutá, tak tady máš deku. Za dnešní výkon." řekla chladně a hodila ji po mně. Ani podat, mi ji nemohla. To její nadšení, z mého úspěchu, teda brzo vyprchalo. Myslím, že takovým způsobem, budu bezcitná stejně jako ona.

Tanya zavřela mříže a nechala je zakódované. Opravdu si připadám jako zvíře v kleci, s nějakou ostrahou. Pořádně jsem se rozhlédla kolem sebe. V rohu mé cely leželo pár střepů. Zajímavé, že jsem si jich nevšimla. Byly to střepy zrcadla. Nedivím se, že prasklo. Díval se do něj nějaký zajatec, přede mnou. Ten největší rozbitý kus jsem vzala a podívala se do něj. Viděla jsem, svůj odraz. Ovšem trošku jiný.

Lesklé tmavě hnědé vlasy, které jsem jako malá nosila rozpuštěné, teď byly rozcuchané v culíku. Oči, které vždycky zářily modrou barvou, byly vybledlé, spíše šedé.

Změnila jsem se. A to hodně. Nejen na venek, ale i povahou. Po únosu, jsem byla vystrašená a s nikým moc nekomunikovala. Naštěstí, jsem si zvykla. Jak jinak. Neměla jsem na výběr.

,,Au." sykla jsem. Podařilo se mi pořezat o roh střepu.

,,Já jsem fakt tupá." nadávala jsem na sebe. A držela si krvácející prst.

,,V tom máš pravdu." ozval se hlas. Nade mnou stál Oliver, s táckem jídla. Položil ho na zem a klekl si vedle mě.

,,Panebože!" usmála jsem se a rychle ho objala. ,,Tak dlouho jsme se neviděli. Moc jsi mi chyběl."

,,Neviděli jsme se týden." zasmál se.

,,Pro mě, to byla věčnost." položila jsem si hlavu na jeho rameno.

,,Pro mě taky, ty sluníčko." po doznění věty, mi stekla slza po tváři.

,,Lauren, co se děje?" zeptal se starostlivě.

,,Miluju tě, sluníčko." to byly její poslední slova. Ozval se druhý výstřel a žena padla k zemi.

Velitelka Hydry se usmála a hodila doprostřed místnosti načasovanou bombu.

,,V-víš, takhle mi vždycky říkala máma. Taky to bylo její poslední slovo, než..." něměla jsem dost sil, to doříct. Oliver se ode mne rychle odtáhl.

,,Promiň, já..." začal, ale skočila jsem mu do řeči.

,,To nic." řekla jsem klidně. ,,A co ses tu tak najednou zjevil?" změnila jsem téma.

,,Vadím ti tu snad?" věnoval mi překvapený pohled.

,,Neplácej nesmysly." šťouchla jsem ho jemně do ramene.

,,Au." ozval se. ,,Ty jsi fakt neskutečná citlivka." musela jsem se zasmát.

,,Na," podal mi tácek s jídlem. ,,Rychle jez, vystydne ti to."

Vážně mi chcete říct, že Tanya povolila Oliverovi sem jít a donést mi večeři? Vážení, tady něco nehraje.

,,Jak si zjistil pin a kde sebral jídlo?" zajímala jsem se.

,,Mám tu jednoho super kamaráda víš..." řekl provokativně.

,,Počkat, počkat...takže ty se kamarádíčkuješ s nějakým pošahaným, divným harantem a na mě kašleš?" řekla jsem naštvaně a hrála uraženou.

,,Nikdy bych nikomu nedal přednost někomu, před tebou." dořekl a přestal s provokováním. Zahřálo mě to u srdce.

,,Slíbili jsme si něco." pokračovala jsem.

,,Smím vědět co?" nadzvedl obočí.

,,Že nebudeme mít jiné kamarády. Víš, jak to pak dopadá. Najdeš si někoho nového a mě necháš bejt." dořekla jsem. Zaskočilo ho to, ale nenechal se vyvést z míry. Jen pobavěně zakroutil hlavou.

,,Tys dneska vážne snídala vtipnou kaši."

,,Ne...já totiž nejedla vůbec. Už tak minimálně čtyři dny, víš?"

,,Anorektičko." uchechtl se. Na tuhle přezdívku jsem byla doslova alergická. ,,No nic. Tak si to alespoň vynahradíš teď." dořekl a podal mi tácek.¨

,,Není to otrávené, že ne?" zeptala jsem se.

,,Je to ode mě, takže být tebou, bych si dával pozor." zašklebil se.

,,Blbečku." bouchla jsem ho do ramene, tentokrát silněji. S ním, to tentokrát, ani nehlo.