LOST PRINCESS [ AVENGERS FF ]

7.

Quinjet přistál pár kilometrů od základny S.H.I.E.L.Du.

Nádech, výdech to dáš. Jen se musíš dostat do nejstřeženější oblasti S.H.I.E.L.Du a sebrat jeden z nejdůležitějších dokumentů v kanceláři ředitele. Snadný ne?

Vystoupila jsem z quinjetu a nadechla se čerstvého vzduchu. Byla stále tma, tak odhaduju že jsme letěli čtyři až pět hodin.

V té chvíli se z quinjetu snesly tři auta.

To jako vážně chcete říct, že ta auta celou dobu letěla s náma?

Tanya kývla gestem, abych si přisedla k ní. Seděla na místě řidiče a já vzadu. Vedle mě seděla nějaká žena. Odhaduji tak na dvacet pět let.

,,První mise že?" povytáhla obočí.

,,Jo, popravdě, jsem vcelku nervní." přiznala jsem a Tanya zavrtěla hlavou.

,,Nedivím se ti. Na mé první misi mě postřelil nějaký agent S.H.I.E.L.Du a já málem umřela." řekla naprosto upřímně. Ta mi teda dodává na odvaze.

Uběhlo asi deset minut a my zastavily pár set metrů od základny. Vystoupila jsem z auta a čekaly na pokyny.

,,Každý máte ve sluchátku nastavenou Clarine. Všechny dotazy směřujte na ni. Pokud to bude důležité, kontaktujte mě. Hodně štěstí." řekla bet jakékoli emoce Tanya a my se rozutekli.

Nasadila jsem si kuklu a vydala se vstříc mému pokusu jak zemřít.

,,Clarine?"

,,Slečno Lauren?"

,,Je reálné projít únikovým východem?"

,,Vzduch čistý, slečno Lauren."

Dořekla umělá inteligence a já už obíhala budovu. Bylo ticho. To je zřejmé. Musím jen doufat, že Fury bude někde chillovat na Hawai a né trávit noc zavřený v kanceláři.

Když jsem doběhla ke dveřím, tak se na mě upřely dva nepříjemné pohledy. Ach jo, nemohli počkat ve vnitř? Dveře chránili dva agenti. Proč mi připadá, že naši přepadovku čekali? Proč by jinak agenti chránili únikový východ?

Agenti začali vytahovat zbraň. Já byla samozřejmě rychlejší a jednomu jsem zbraň vykopla z ruky. Druhého jsem bleskurychle kopla do ehm...to si domyslíte...a on ze skácel k zemi. První byl stále zdravý jak rybička. Nestihla jsem se otočit a už mě pevně držel kolem pasu. Pohotově jsem ho mojí hlavou bouchla do té jeho. Rána zabolela, ale on mě úspěšně pustil. Já se pootočila a pěstí mu jednu vrazila do ksichtu. Toho aspoň na pár minut zdrží.

,,Clarine?" a pak mi to došlo...S.H.I.E.L.D se na ní musel napojit. Nepokračovala jsem dál v rozhovoru a změnila plán. Já vytáhla takovou šikovnou věc z pod opasku. Rozmáchla jsem se s ní, zmáčkla tlačítko a lano z ní vyletěla až ke střeše budovy, kde se zaháčilo. Budu to muset vzít jinak.

Tlačítko jsem zmáčkla znova a lano se opět začalo smrštovat. Během sekundy jsem byla na střeše základny. Byl tam střešní poklop. Po otevření mi došlo, že pod ním je nějaká kancelář.

Z mé kapsy jsem vytáhla zrcátko. Nevím, proč ho tahám sebou, jen nikdy nevíš, kdy se ti může hodit. Natočila jsem ho tak, abych viděla, jestli se dole něco děje. V kanceláři nebyl nikdo. Byla zatemněná. Tiše jsem seskočila a jakmile můj pohled sjel ke dveřím, popošla jsem k nim a zamkla. To by šlo. Na konferenčním stole ležela visačka ,,Nick Fury." No to mě poser. Že bych to měla až tak jednoduchý? Začala jsem otvírat všechny šuplíky. Nikde nic. Žádné návrhy na nové zbraně, nic. Najednou mě zaujala jedna složka, která ležela úplně na spodu ve spodním šuplíku. ,,Nedořešené případy." Nemá tohle v popisu práce policie?

Na papírech tam byli různí agenti, kteří zahynuli neznámo jak. V tom jsem narazila na papír se jmény. ,,Merilin, Frank a Lauren Carsonovi." To bylo ono. Přesně to, co jsem potřebovala. Chtěla jsem vědět víc, ale tušila jsem, že by to nedopadlo dobře. Papír jsem seskládala na menší obdélník a dala do kapsy. Polovina mise splněna. Spíš, mise Tanyi nesplněna, moje ano.

Vím, zní to šíleně, ale musím obkouknout každou něčím důležitou kancelář. Jinak to nejde. V mém přemýšlení mě přerušil hlas.

,,Natasho, jsi tam? Našel jsem otevřený střešní poklop, někdo z Hydry už je uvnitř."

Doprdele. Avengers. Ví o nás, jdou po nás.

V tom dotyčný, kterému patřil hlas, seskočil. Stál tu sám kapitán Amerika.

Jelikož by zabralo čas, než bych vytáhla pistol, namířila a střelila, tak jsem to vzala po staru. Čekal na mou reakci. Moje pěst, která mu směřovala na břicho, se zastavila. Chytil ji a pootočil se mnou natolik, že mi tu ruku málem vykloubil. V tom jsem už ležela na zemi. Chytla jsem ho za nohy, přitáhla ty svoje a kopla ho do břicha. S ním to ani nehlo. Odhodil štít a moje ruce držel svými k zemi. Muselo to vypadat komicky. Vypadala jsem jako kdybych se vzdávala na podlaze.

,,Ještě se máš co učit kamaráde. Hádám správně že? První mise." zasmál se. Tohle byl vrchol. Vyprovokovat mě, se mu povedlo. Zkusila jsem můj super trik, bouchání hlavou o hlavu. Velice osvědčená metoda. Nečekal to a ruce povolil. Bolelo mě to tak třikrát víc, jelikož měl tu směšnou helmu. Popravdě ji měl nejspíš jen na okrasu, protože nebyla z tvrdého materiálu. Zaskočilo ho to a já mu vrazila pěstí pod oko. Dobrý tah ne? Máme tu poloslepého kapitána. Jednou mi Tanya dala ránu pod oko. Tak deset sekund, jsem na to oko neviděla. Nojo, chybami se člověk učí.

Byla jsem zpátky ve hře. Kapitán rychle vzal svůj štít do ruky a dělal že je přichystaný na tvrdý boj. Kočkovali jsme se hlava nehlava. Jedna rána sem, druhá tam. Skočila jsem mu za krk, přetočila se, sebrala štít a hodila ho oknem ven. Tušila jsem, že tím nejspíš přilákám pozornost. On mě na oplátku chytil pod krkem a prohodil sklem kanceláře. Samozřejmě tím vnitřním. Leželi jsme na chodbě. Na mém boku se nacházelo pár střepin. Náš milovaný kapitán, nejspíš vyvázl jen s malým škrábnutím (když nepočítám toho moncla pod okem, několik modřin na těle, rozseklý ret a obraženou ruku). Udivovala mě jedna věc. Nikde žádný agent. Možná odchytli Tanyu a mají na pilno tam.

V tu chvíli přiběhli všichni členové Avengers. Já stihla vytáhnout pistol a namířit ji na kapitánovu hlavu. Začala jsem pomalu vstávat.

,,Přiblížíte se a tohle byla vaše poslední mise s touhle americkou hvězdičkou!" křikla jsem na ně. Všichni zastavili. Ovšem citíla jsem, že někdo mé upozornění neuposlechl. Ze zadu jsem nepříjemně cítila, jako by se někdo přibližoval. Můj prst zůstal na spoušti a já čekala co se bude dít. Uběhly zhruba tři sekundy a někdo mě ze zadu chytl a zatáhl mě dozadu. Já reflexem, zmáčkla spoušť. Kulka ovšem netrefila kapitána, ale zeď. Snažila jsem se vykroutit ale dotyčný mě chytře zachytil. Nemohla jsem hýbat rukama, ani křičet, protože mi zacpal pusu. Šila jsem sebou, jako by mi šlo o život. Vlastně tak trochu šlo. Najednou se mnou prolila neskutečná bolest. Vycházela z mého pravého boku. Připadalo mi, jako by se mi ty střepy hluboko zarývaly do kůže.

,,Pokud se uklidníš, nebude tě to tak bolet." řekl a nejspíš čekal, že ho poslechnu. Neuposlechla. V tom mě zasáhla bolestivá rána do ramene. Tuhle bolest znám moc dobře. Uspávací šipka. Začala se mi motat hlava a já se neudržela na nohách. Naštěstí mě stále držel.

,,Fury, máme ji." bylo poslední, co jsem slyšela. Pak už se mi před očima úplně zatmělo a já nevěděla o světě.