LOST PRINCESS [ AVENGERS FF ]

6.

Po úspěšném obvázání rukou, jsem došla k boxovacímu pytli a začala do něj mlátit hlava nehlava. Musela jsem si na Tanye nějak vybít vztek. To co udělala...je neodpustitelné.

V tom se otevřely dveře, ve kterých stála osoba, kterou bych nejradši zabila.

,,Měla by jsi se vztekat častěji, dívej jak je zmasakrovanej ten pytel. Podcenila jsem tě. Jsi mnohem silnější, než jsem si myslela. Jsi mnohem silnější, než si myslíš ty sama." já se pokoušela o ignoraci a boxovala do pytle dál.

Zničehonic se mnou prolila vlna vzteku. Kopla jsem do pytle nohou tak silně, že se utrhl ze řetězu ve stropě, na kterém byl zavešený a letěl několik metrů do zadu.

,,Buď připravená dnes o půlnoci u quinjetu 355. Proběhne taková menší přepadovka na S.H.I.E.L.D. Není to nic extra těžkého, nebudou připraveni. Musíme jim sebrat návrhy na nové zbraně. O to se postaráš ty. Vlezeš Furymu do kanclu a vyzmeš mu z šuplíku složku, ohledně návrhů nových zbraní. V budoucnu by nás nimi mohli potopit. Základnu následně odpálíme. Tady máš sluchátko. Budeme ve spojení a až ti řeknu ať odtamtud vypadneš tak vypadneš." dořekla a podala mi sluchátko.

,,Fajn, budu tam." vzala jsem si ho a kráčela si to zpět na pokoj. Tanya ty dva pošuky zarazila a nechala mě jít samotnou.

Podívala jsem se na své hodinky. Ukazovaly pět hodin odpoledne. Jestli chci podat úctyhodný výkon na misi, tak bych si měla odpočinout. Jakmile jsem došla do pokoje, položila jsem pistol na můj spací stolek. Převlékla jsem se do mého spacího trička a šla si lehnout na postel. Po chvilce se mi začaly zavírat oči a já propadla do říše snů.
-------------------------------------------------
V mém spánku mě přerušil divný pocit. Pocit, že bych se měla probrat, jinak nestihnu co mám. Otevřela jsem oči a první pohled se mi naskytl na hodiny. Bylo jedenáct. Přesně do hodiny budu vzlétnu s quinjetem napříč novému poslání.

Vstala jsem z postele a pomalu si to mířila do mé koupelny. Vzhlédla jsem k zrcadlu a spatřila můj obličej. Stále se na něm vybarvovaly modřiny a hojily strupy od řezných ran. Kdyby mě uviděli moji adoptivní rodiče, neuvěřili by vlastním očím. Neuvěřili by, že je tohle jejich malá holčička.

Smutně jsem se na sebe koukala.

,,Notak seber se." zamumlala jsem. Vzpomínala jsem na rodiče, na Olivera. Na moje nejdůležitější osoby v mém životě.

Musíš zjistit co si zač. Musíš zjistit svou minulost, za každou cenu.

Vzpomněla jsem si na jeho slova. Dneska mám misi v S.H.I.E.L.Du, musí tam mít i něco o mě. Určitě tam mají seznam těch nejdůležitějších lidí z Hydry. Nejsem důležitá. Jen si myslím, že když mě Tanya považovala za její dceru, dceru ředitelky Hydry, tak by se něco najít mělo.

Jestli má důležité informace o výrobě zbraní, zabezpečené ve své kanceláři, musí tam mít i papíry o nás.

Opláchla jsem si obličej vodou, z mého "plně funkčního, čistého a nerezavého" umyvadla. Nejsem rozmazlená. Nepotřebuju dokonalý pokoj s obrovskou skříni plnou oblečení, obrovskou luxusní koupelnu. Jen vzpomínám, jak jsem se měla s rodiči. Měli jsme pěkný, vždy uklizený malý baráček na konci města. Teď jsem ráda aspoň za střechu nad hlavou a tekoucí vodu. Občas i nějaké jídlo, když se mi zadařilo.

Došla jsem z koupelny k mé židli vedle psacího stolku a vzala si uniformu, přehozenou přes ni. Jakmile unifoma perfektně obepínala mou drobnou postavu, přepletla jsem si dva holandské copy, které byly po mém spánku rozcuchané.

Ze stolku jsem si vzala sluchátko a nastavila ho na ucho, aby perfektně sedělo a já při misi neztratila spojení od ostatních. No, zejména od Tanyi.

Aby jsem se přesvědčila, jestli sluchátko drží, rozhoupala jsem se v nohách a skočila flika do zadu. Drželo tak jak mělo.

Za opasek uniformy byla připevněna pistol a v kapsách jsem vlastnila pár zásobníků s náboji, skládací kudlu a dvě menší bomby. Musíte si klepat na hlavu, že mám bomby u sebe. Jsou menší, neudělají nějaký extrémní výbuch, spíše kolem sebe vypaří takovou mlhu. Protivníka jen zabaví, abych měla čas na útěk. Šikovná to věcička. Jakmile jsem byla připravena hodiny ukazovaly za deset dvanáct. U dveří jsem si obula mé jediné boty. Černé. Jsou vhodné jak na tréninky, tak i na mise. I když jsem ještě na žádné nebyla. Panebože! Málem bych zapomněla! Popadla jsem kuklu, ve které mi šly vidět jen mé šedé, trošku namodralé oči.

,,Lauren, kde pak vězíš?!" ozval se křik ze sluchátka. Já se lekla tak moc, až jsem nadskočila. Přeci nejdu pozdě, mám ještě pět minut, navíc cesta ke quinjetu není tak daleko, když to vezmu výtahem.

,,Jsem na cestě." zavřela jsem dveře do pokoje a rychlým krokem přešla do výtahu. Zmáčkla jsem tlačítko přízemí. Po půl minutě se dveře otevřely a všechny pohledy padly na mě. Stálo tam asi sedm lidí, včetně Tanyi a o něčem se bavili.

,,Tady jsi. Už jsem myslela, že si tohle necháš ujít." řekla.

,,Moc se omlouvám." podívala jsem se na ni. Začaly se mi potit ruce. Tréma? Ne, směšný. Fajn. Je pravda, že se bojím že něco udělám špatně. Navíc, nejsem kolektivní člověk. Nedůvěřuji nikomu, koho neznám. Přesně tak jak mi radila má adoptivní maminka.

,,Zlatíčko, nemůžeš věřit každému. Ne každý je důvěřivý."

Jednou jsem ve školce jedné holčičce půjčila panenku. Pak už mi ji nikdy nevrátila. Bylo mi tentokrát smutno. Moc jsem si ji přála zpět.

Ostatní vešli do quinjetu a Tanya na mě kývla, ať jdu taky.

Vešla jsem a za mnou se zavřel vchod. Bylo to pro mě nové.

,,Pojď za mnou." zavelela.

Šli jsme do řídící místnosti Tanya si sedla na pilotní sedadlo. Zmáčkla nějaké tlačítko a v tom se ozvalo...

,,Slečno Tanyo, přejete si?" řekl hlas byl to hlas spíše nějakého zařízení, robota.

,,Lauren, představuji ti umělou inteligenci Clarine. Clarine, tohle je má dcera, Lauren. Co řekne, to splníš, jasné?" řekla Tanya.

,,Jistě. Vítejte slečno Lauren." odpověděl hlas. Jistě je naprogramovaná v každém quinjetu Hydry.

,,Paní, jsou to ty souřadnice, na které vás mám dopravit?" zeptala se Clarine.

,,Samozřejmě." odpověděla.

,,Přeji ničím nerušený let." popřála nám Clarine.

,,No nic, nejspíš půjdu za ostatními." zalhala jsem Tanye. Ona na souhlas chladně přikrývla. Divím se, že mě nechce mít pod dohledem. Otevřela jsem dveře od pilotní místnosti. Ostatní se o něčem bavili a nevěnovali mi žádnou pozornost. Popravdě, vyhovovalo mi to. Sedla jsem si na sedačku a přemýšlela. Po chvíli se mi začaly zavírat oči a já vytuhla. Super ne? Za pár hodin mám misi a já spím. Popravdě kdybych mohla, prospím celý den.
-----------------------------------------------
,,Lauren Elisabeth Carson!" křikla na mě Tanya.

,,Ano? Děje se něco?" vyhoupla jsem se do sedu.

,,To teda děje mladá! Myslíš že je normální při své první misi usnout? Máš přemýšlet plán jak se tam dostaneme. Plán úniku. A ty tady v klidu spíš." ječela dál.

,,Omlouvám se. Už se to nestane." řekla jsem.

,,Budeme přistávat. Lauren půjde unikovým vchodem. Ostatní, víte co dělat." řekla a dokončila poradu.

,,Půjdeš sama. Teď se můžeš ukázat a předvést co umíš. Tvoje budoucnost je v tvých rukách. Jestli nás zradíš, zabiju tě stejně, jako mou bývalou dceru. Pomalu a bez slitování. Nezapomeň, až ti řeknu že máš jít, tak hned vypadneš. Budem se pokoušet to tam odpálit. Minimálně tam všechny zabít i včetně Furyho. Rozumíš všemu?"

,,Rozumím."