LOST PRINCESS [ AVENGERS FF ]

8.

,,Sestričko, podejte mi skalpel, ihned!" zvýšil hlas muž. Byla jsem stále mimo, žádné zaostřené postavy. Jako kdybych viděla přes velmi špinavé sklo. Kolem mě obíhali lidi v bílých pláštích. Nahnalo mi to hrůzu na moji minulost.

,,Ne, prosím ne! Neubližujte mi!" křičela jsem. Vím, že mě teď Tanya trestá, kvůli nesplnění úkolu.

,,Omlouvám se, moc se omlouvám. Udělám cokoliv, jen to zastavte!" vzlykala jsem. Mým tělem proudila obrovská bolest. Uspávací šipka už nejspíš přestala působit.

,,Sestřičko, uspávací injekci prosím." řekl ten samý člověk.

,,Bolí to, strašně to bolí!" křičela jsem dál.

Najednou jsem ucítila velmi známou bolest. Jako by to bylo před chvílí. Začala jsem opět ztrácet vědomí.
-----------------------------------------------------
Otevřela jsem oči. Ležela jsem na lůžku a měla připevněné ruce k posteli.

Kde to jsem? Tohle prostředí nebylo Hydry. Když jsem byla na pokusech, myslela jsem, že mě někdo z Hydry nakonec zachránil. Opak byl pravdou. Nebyla to Hydra. Byli to doktoři. Ať jsou cokoliv, chtěli mi ublížit.

V tom do mé místnosti přišla nějaká žena v bílém plášti.

,,Nepřibližujte se ke mně." řekla jsem roztřeseným hlasem.

Ona zůstala stát.

,,Fury? Tady doktorka Swithová, už je vzhůru." řekla do telefonu.

,,Dobře, hned jsem tam." ozvalo se z druhé strany.

Teď se mi naskytla chvíle, při které jsem opravdu nevěděla co dělat.

,,Pusťte mě! Hned!" snažila jsem naznačit že se nebojím.

Doktorka se na mě naposledy podívala a následně odešla z místnosti. Připadala jsem si tak ztracená. Zbývalo mi jediné...čekat. Po chvíli se otevřely dveře. Stál v nich Nick Fury.

,,Netušil jsem, že se vzbudíte tak brzo." řekl klidně. Nehodlala jsem odpovídat. Tenhle člověk se taky podílel na plánu zatknout mě a ublížit.

Nejhorší bylo, že jsem neměla šanci vidět, jak vypadá moje tělo, díky připoutaným rukám k lůžku. Určitě je celé od řezných ran.

Za zády se objevili dva agenti S.H.I.E.L.Du.

Fury na ně kývl a oni mi začali odpoutávat ruce. Už jsem chtěla změnit názor, dokud mi nezačali nadazovat další. V sedě na lůžku, mi zkřížli ruce za zády. Po zamknutí pout, jeden začal něco vytahovat z kapsy. Ne, prosím...nechci zase usnout. Byla to opět uspávací šipka. Zaase jsem sebou začala šít, už dost. V tom mě šipka bodla u krku a já opět usnula.
-----------------------------------------------
Otevřela jsem oči a vystrašeně se podívala kolem sebe. Zase na jiném místě. Ležela jsem v cele S.H.I.E.L.Du. Tentokrát, bez pout. Opatrně jsem zvedla nemocniční košili a podívala se na můj bok. Zděsila jsem se. Skrz mou kůži byl propletený nějaký modrý provázek. Na mém levém předloktí se nacházelo číslo. Bylo tam něčím vryté. Měla jsem tam...jedenáctku? Jaký to má význam?

V tom se otevřely dveře. V nich stál nějaký hlídač. Otevřel dveře a hodil po mně vězeňské oblečení. Až odešel, sebrala jsem ho a oblékla.

Ubíhaly hodiny a mě to připadalo jako věčnost.

To už zbytek života strávím tady? Nechtělo se mi to věřit. Ještě že se toho Oliver nedožil. Stydím se sama za sebe. Byla jsem smutná, zklamaná, zoufalá, snadno zranitelná.