I will be waiting

-20-

Probudila jsem se v prázdné posteli v Samově pokoji. Koukla jsem se na budík a zjistila jsem, že už je deset hodin. Zvláštní, protože nikdy takhle dlouho nespím.

Sam šel určitě do školy a já tu opět byla o samotě. Byla jsem na jednu stranu ráda že tu není, protože po včerejšku by mezi námi asi moc dobrá atmosféra nebyla. Zvedla jsem se, ustlala jsem postel a vyšla jsem ze Samova pokoje a šla jsem do svého. Zavřela jsem za sebou dveře a sjela jsem po nich dolů. Moje nálada byla na bodu mrazu.

Porozhlédla jsem se po pokoji a přemýšlela jsem co budu dělat. Nakonec vyhrála televize, protože to je jediná činnost, která se tu dala provozovat.

Čas plynul a já stále sledovala televizi, ve které zrovna běželi Simpsonovi. V ten moment někdo zaklepal na dveře a já málem dostala infarkt.

„Dále.“ Řekla jsem směrem ke dveřím. Do pokoje vstoupila služebná.

„Krásné dopoledne, potřebujete něco?“ Usmívala se na mě a čekala až ji něco řeknu.

„To je v pořádku, moc děkuji.“ Odvětila jsem jí. Než stihla odejít a zavřít za sebou dveře, tak jsem jí ještě zastavila.

„Počkejte slečno, nemáte tady nějaké stolní hry?“ Zeptala jsem se jí a ona se na mě otočila.

„Myslím, že jsem tu někde zahlédla monopoly. Můžu se po nich jít porozhlédnout jestli chcete.“ Přívětivě mi odpověděla.

„To byste byla moc hodná.“ Usmála jsem se na ní a ona kývla a odešla hledat.

Po pár minutách přišla s krabicí a podala mi jí.

„Mockrát vám děkuji. Nechtěla byste si semnou zahrát?“ Řekla jsem a viděla jak se jí rozzářil úsměv na tváři.

„Moc ráda.“ Odpověděla mi a posadila se vedle mě. Hru jsme rozložili na postel a začali jsme hrát.

Během hraní jsem se s ní dost sblížila. Zjistila jsem, že se jmenuje Laura, je jí 25 a že tuhle práci z celé své duše nenávidí. Vůbec se jí nedivím. Byla s ní strašná sranda a jsem moc ráda, že jsem jí potkala. Mám v tomhle domě alespoň nějakou kamarádku. Hráli jsme minimálně dvě hodiny a moc nás to bavilo. Když tu najednou jsem slyšela z chodby prásknout dveře.

„To se určitě vrátil Sam.“ Špitla jsem směrem k Lauře a ona kývla.

„Musím už běžet, abych neměla průšvih. Tak se měj hezky Rose. Ahoj.“ Rozloučila se a rychle běžela zase pracovat. Tak a mám po zábavě. Monopoly jsem uklidila do krabice a dala je na noční stolek.

Koukla jsem z okna a uviděla, že začíná pršet. Aby tenhle den mohl být ještě horší, tak prostě muselo začít pršet. Povzdechla jsem si a rozvalila jsem se do postele. Teď by se mi líbilo být doma, mazlit se s Lily a volat si přes videochat s Nancy. Tak strašně mi chybí můj starý, krásný a normální život. Je smutné, že si člověk neváží věcí, dokud je neztratí. Při těchto myšlenkách se mi povedlo opět usnout a ani nevím jak.

***

Ze spánku mě vytrhl hlasitý hrom, který se ozval z venku. Vystřelila jsem do sedu a podívala se z okna. Venku byl šílený vítr, pršelo tam jako z konve a sem tam udeřil blesk, který byl doprovázen hlasitým hromem. Když jsem byla malá, tak jsem se vždy při takovýchto bouřích schovávala ke svým rodičům, nebo jsem to přečkala u své sestry. Později mi postačila moje malá potvůrka Lily, která se bála společně semnou. Teď jsem ale u sebe neměla ani jednu z uvedených možností. Začala jsem se klepat a při každém hromu jsem s sebou škubla. Nevím kde jsem takový strach z bouří vzala, ale mám ho od malička.

Potřebovala bych se někam schovat, nebo tu někoho mít. Laura už asi takhle pozdě večer ve službě není, a tím pádem mi zbývá jediná možnost, která je mi trochu proti srsti. Hlasitost hromů mě ale donutila k tomu to udělat.

Zvedla jsem se, vyšla jsem z mého pokoje a sáhla na kliku dveří od pokoje Sama. Pomalu jsem je otevřela a vykoukla zpoza nich na Sama.

„Same?“ Špitla jsem na něj. Seděl tam v posteli, opíral se o zeď, dělal něco na mobilu a měl nasazená sluchátka. Když si mě všiml tak si sluchátka sundal a podíval se na mě tázavým pohledem.

„Můžu k tobě?“ Řekla jsem tiše a čekala na jeho odpověď. Jen na mě kývl a znovu si nasadil sluchátka a pokračoval ve svojí aktivitě na mobilu.

Zavřela jsem za sebou dveře a přicupitala jsem k Samově posteli. Sedla jsem si kousek od něj a opřela jsem se o stěnu. Snažila jsem se trochu uklidnit, ale pořád jsem se klepala.

Koukla jsem na Sama. Ten si s někým chatoval a nevěnoval mi žádnou pozornost. Ze sluchátek byla slyšet hudba, kterou měl zřejmě puštěnou pěkně nahlas. Skrčila jsem nohy, přitáhla jsem si je k sobě a hlavu jsem si položila na kolena. V ten moment udeřil hrom a já s sebou škubla. Sam se na mě nechápavě podíval a sundal si sluchátka.

„Ty se bojíš bouřek?“ Nadzvedl obočí a udiveně na mě koukal.

„Možná.. trochu..“ Řekla jsem mu s rozklepaným hlasem.

„Vždyť se celá klepeš.“ Projel mě pohledem. Koukla jsem se na něj a jen kývla. Ozvala se další rána a já s sebou znovu škubla.

„Pojď sem prosimtě.“ Chytl mě kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Nasadil mi jeho sluchátka a pustil mi do nich nějaké písničky. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a zavřela oči. Jednu ruku mi dal kolem ramen a druhou mě hladil po vlasech.

I přes to, že je na mě pořád naštvaný, tak se ke mně chová hezky. Musím uznat, že je mi teď v jeho přítomnosti hezky. I když je Sam takový, jaký je, tak ho mám celkem i ráda.