Stalker

1. Kapitola

"Tess?" Promluvil hlas za mnou
Otočila jsem se na svých podpadcích na toho kdo na mě promluvil

Kývla jsem hlavou na náznak že ten kdo mě oslovil může mluvit
"Mám tě hrozně moc ráda... Dáš mi prosím autogram?"

Usmála jsem se na fanynku a nastavila ruce aby mi dala tužku a něco na co se můžu podepsat

Načmárala jsem svůj podpis a chvilku ještě poslouchala její poznámky ohledně toho jaká je fanynka a jak mě obdivuje atd.

Mám svoje fanoušky ráda ale zrovna dneska jsme měla docela špatnou náladu a hlavně jsem neměla moc času, jelikož jsem spěchala na vlak domů. Rozloučila jsem se s ní a pospíchala na vlak.
Koupila jsem si jízdenku a spěchala na nástupiště. Nasedala jsem do vlaku a začala projíždět Indtagram. Měla jsem kupé jenom pro sebe. Dneska moc lidí nejezdilo takže jsem se nemusela mačkat mezi spocenými chlapy kterým smrdí nohy a jejich chlupy v podpaží mě lechtají na rameni.
Nad tou představou se mi naježily chlupy na rukou a vyběhla mi husina po celém těle. Zabalila jsem se víc do svého kostkovaného kabátu.
V tu chvíli někdo nastoupil a sedl si naproti mě.
Huh, jako kdyby si nemohl sednout někde jinde, má tady plno místa a jak naschvál si sedne naproti mě.
Zandávala jsem si sama pro sebe.
Moje oči byly pořád přilepené na obrazovce. Přišlo mi oznámení...
5% baterky, no skvěle.
Vypla jsem telefon a začala si vychutnávat pohled z okna. Jelikož už bylo šero, nabídla se mi možnost vidět podivína v odraze. On měl skloněnou hlavu a díval se do země.
Takhle to bylo celou cestu.

Už jsem poznávala místo kde je zastávka na které vystupuji
No konečně. Dala jsem si mobil do kabelky a vstala hbitě ze sedačky.
V tu chvíli se zvedl i ten neznámý, ale pořád měl skloněnou hlavu a nešlo mu vidět do obličeje. Trochu jsem se lekla jeho nečekané reakce, ale snažila jsem zachovat klid a nevěnovat tomu pozornost. Jako vždy jsem vystoupila a kráčela jsem si to domů.
Ten záhadný šel za mnou. Moc jsem si ho nevšímala, ale kdyby mu náhodou ruplo v bedně, měla jsem klíče v pohotovosti na obranu.

Podívala jsem se za sebe, nikde nikdo, jenom pouliční lampy co mi svítili žlutým světlem na cestu. Ten divný cápek asi zahnul do prava.

Stála jsem před svým domem. Vešla jsem a udělal to co vždy... Vyzula jsem si boty a sundala svůj kabát který jsme následně pověsila na věšák. Šla jsem do koupelny si umýt ruce a namířila si to do kuchyně udělat večeři. Samozřejmě jsem se asi pět minut mazlila se svým pejskem.

Dala jsem si toust s avokádovou pomazánkou a pustila jsem si televizi kde hráli zprávy. Nerada je pozoruji, ne že bych nechtěla být informována co se děje ve světě, ale vlastně ano, nechci vedět co se děje... radši nevědět nic, než abych se trápila a absolutně zbytečně panikařila. Ovšem, to byl ten moment kdy jsem začala litovat své tvrdohlavosti. To co se totiž říká ve zprávách, to se doopravdy děje, a pokud nebudu na to 'něco' připravená, tak to může nést následky, a já bych na to mohla doplatit.
Vyšla jsem patro nahoru do mé koupelny a dala jsem si rychlou sprchu. Zabalila jsem se do županu, odlíčila se a vyčistila si pleť. Když jsem tak stála před tím zrcadlem, v mé sice malé, ale útulné koupelně, zaposlouchala jsem se do hlasů z televize. Mluvilo se o vraždách a případech kdy byly ženy z neznámého důvodu unešeny a jsou stále hledané. A dost! Tohle poslouchat nebudu.. tss, nesmylsy. Vypla jsem telku a šla do svého pokoje.

Dívala jsem se na hubnoucí tipy na notebooku a omylem jsem u toho usla.
Měla jsem vybitý mobil a takže mi nezvonil budík. Naštěstí mě můj pes chodí budit když chce na procházku.
Začala mi škrábat a olizovat mi obličej.
"Whisky! Nech mě spát" řekla jsem rozespale a mírně jsem pootevřela oči. Viděla jsem světlo. Podívala jsem se na hodiny nad dveřmi.
"Jsem tak ráda že tě mám Wis" řekla jsem pyšně a pohladila jsem ji za ušima...  kdyby tu nebyla, spala bych do jedenácti.

Nachystala jsem se a spěchala do práce.