Yes professor?

Okamžiky štěstí

   Velká síň zněla vánočními koledami a ve vzduchu bylo cítit jehličí z velkého smrku, který čněl až ke stropu. Navzdory prázdninám se Hermiona rozhodla zůstat ve škole a věnovat všechen čas učení se na zkoušky. Sama moc dobře věděla, že to nebylo jen kvůli studiu. Zůstalo tu jen pár studentů, kteří si s chutí užívali zimní radovánky. Zůstali tu však také Ron s Harrym, ke kterým si jako vždy přisedla. Položila učebnici na stůl a nalila si pomerančový punč. Několikrát ji přemlouvali, ať jde zase s nimi do Prasinek, že bude sranda jako minule. Ironicky se ušklíbla, to by tak dopadlo. Ron se nenechal odbýt. ,,No ták Hermiono, nemůžeš nad tím učením sedět celý prázdniny přece". Jenom zavrtěla hlavou, začtená do textu. Nerozuměli jí, jak by taky mohli, vždyť ani ona se v sobě poslední dobou nevyznala. A tak vyrazili sami. Vlezlé vánoční koledy začaly být přímo nesnesitelné a naprosto nevhodné ke čtení, proto zavřela knihu a měla se k odchodu. Vtom si ke druhé straně stolu přisedl Snape. Už se ho dávno nebála tak jako dřív, naopak, zjistila že jí je sympatický a mají si co říct. Tahle změna ji děsila, ale snažila se nad tím moc nepřemýšlet. ,,Tak jak to jde?" zeptal se. Začali si povídat o všem možném, až se schyloval čas večeře a do místnosti vcházeli studenti. ,,Co říkáte na večerní procházku do Prasinek? zeptal se náhle. Jelikož ve dveřích zahlédl Minervu, nečekal na odpověď a rychle vstal. ,,Tak v osm..." Ještě pořád překvapená Hermiona se podívala na hodiny. To je za 30 minut, chtěla namítnout, ale to už se jí ztratil z dohledu.
   Potkali se před velkou bránou, ona v tmavě hnědém kabátu s vlněnou šálou, on celý v černém. Musím se ho někdy zeptat, jestli nosí i jinou barvu, napadlo jí, než se vydali zasněženou krajinou. V šeru se rýsovaly bílé kopečky sněhu a z malých chaloupek v dáli stoupaly obláčky kouře. Než dorazili do vesničky, začala jim být zima. Cítila nesmírnou chuť vytřepat mu sněhové vločky z jeho havraních vlasů, kde se tak vtipně vyjímaly. Najednou však stáli před domem U Tří košťat. Zaváhala. ,,Nebojte, tentokrát se nikdo neopije" Mile se usmál a otevřel jí dveře. Až moc pozdě si Hermiona uvědomila, že nejsou jediní, kdo sem dnes šel. Harry s Ronem na ní začali zuřivě mávat, ať si jde přisednout. Úsměv jim pokles, když se za jejími zády objevil Snape, a ona se s ním vydala opačným směrem. Otočila se a rty naznačila omluvu. Jen nevěřícně zírali. To se bude ještě těžce vysvětlovat, pomyslela si. Pověsil jí kabát na věšák a objednal dva čaje na zahřátí. Neuniklo mu, že si oblékla jiný svetr a vzala si náušnice, které jí moc slušely. Vypadala hezky, ostatně jako každý den. Když si uvědomil, že si ji až moc prohlíží, uhnul pohledem. Čas plynul hrozně rychle, a i když se ani jednomu nechtělo, museli jít.         Odhrabanou cestu pokrývala vrstva ledu, na které málem uklouzla. Přišlo jí tak přirozené zachytit se jeho ruky, že ji pak už neodtáhla zpět do kapsy kabátu. Bylo to jako minule, akorát mnohem lepší, naplno si užívali přítomnost toho druhého. Když se pak cesta změnila na upravenou, ani jeden necítil potřebu ruku pustit. Celou cestu nic neříkali. Jen jejich kroky rušily posvátné ticho mrazivého vzduchu. Dorazili před bránu. Stáli naproti sobě a hleděli si do očí. Romantika situace oba tak pohltila a čas jakoby se zastavil. Nebylo pochyb, cítili k sobě víc, než by se kdy odvážili vyslovit.