Yes professor?

V kabinetu

Snape otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Hermiona na malý moment zaváhala, měla by jít spíš k madam Pompfreyové na ošetřovnu, ale to už Snape přistupoval k regálu plném baňek lektvarů. Raději rychle vešla dovnitř a rozhlédla se po kabinetě, kam by si mohla sednout. Na židli přistrčené  k učitelskému stolu se válel plášť a pár knih a pohovka byla plná pergamenů s úkoly. Snape jako by vycítil její rozpaky, volnou rukou, v níž nedržel lektvary, odhrnul hromadu nezkontrolovaných prací. Přišlo jí divné znovu říkat děkuji, když od té doby nepromluvili ani slovo, proto si jen mlčky sedla a pozorovala ho. Snape otevřel knihu léčiv, aby se podíval v jakém poměru se ingredience míchají. Opravdu neměl v úmyslu jí ještě přihoršit. Cítil, jak ho pozoruje, když rozdělal oheň nad kotlíkem a postupně do něj přiléval tekutiny. Malý obláček páry mu stoupl do obličeje, jak lektvar znovu zamíchal. Odhrul si vlasy, které ho šimraly do tváře. Uhasil kouzelný oheň a s lektvarem v ruce přistoupil k Hermioně. Její oči vypadaly vystrašeně. ,, Nebojte se, nebude to pálit, rána se pak hned zahojí''. Doufal, že jeho slova zněla uklidňujícně. Posadil se vedle ní a opatrně ránu na koleni polil léčivem. Hermiona se trhaně nadechla očekávajíc bolest, dostavil se však jen jakýsi hojivý chlad a koleno se začalo uzdravovat. Překvapeně a s vděkem se na něj podívala. ,,Říkal jsem vám, že to nic nebude". Tak nějak zvláštně se usmál nebo spíš ušklíb a se slovy: ,,musíte mi víc věřit slečno Grangerová" se obrátil k oknu. Rozhlédla se po kabinetě. Vždycky si ho představovala jako neútulné chladné místo plné jedovatě vzhlížejících elixírů a zkrátka nesympatické. Opak byl však pravdou. Skoro všechen nábytek byl dřevěný, na zdech visely obrázky ilustrací jak z učebnic, velké okno zdobila jednoduchá bílo zelená záclona, která ladila se světle zelenou pohovku na které seděla. V rohu pokoje si všimla, že byl dokonce květináč s exotickou kytkou. Největší byl regál s lektvary, který lemoval skoro celou stěnu. Úplně nejvíc ji však upoutala vůně tohoto místa. Vůně koření, starého pergamenu, dřeva a vonných tyčinek navozovala pocit, že si jí vůbec nechtělo odejít. Nemohla tu ale vysedávat věčně, proto když si všimla, že rána už není vůbec vidět, vstala z pohovky.,, Moc děkuji za pomoc a za lék pane profesore" řekla k jeho zádům. ,, Nemáte zač" řekl, aniž by se otočil. Hermiona už byla ve dveřích, když na ni znovu zavolal. Obrátila se k němu čelem. Díval se na ni.,,Nechte si zašít tu díru na koleni, nový plášť je drahý" At' už čekala, že řekne cokoliv tohle to určitě nebylo. ,,Dobře, tak nashledanou" bylo poslední věc co řekla,než zavřela dveře.