Family show |Larry|

kapitola dvacátá

Šel jsem ulicemi s domněním, že jsem sám. To se, ale změnilo když jsem procházel okolo knihovny. Zpoza rohu se vynořil Nick.
Doprdele!
Křičel můj mozek. Hned na to se napojila myšlenka něco jako: kolik bude stát můj pohřeb?

,,Čau" řekl a postavil se predemně. Podrbal se na zátylku a podíval se na špičky svých bot.

,,Čau" odsekl jsem mírně a chtěl ho obejít. V tu mi, ale cestu opět zaterasil a podíval se přímo na mě.

,,Jestli mě chceš mlátit posluš si" řekl jsem smířený s tím, že na čas doma opravdu nebudu.

,,Ne...nechci tě mlátit." Zdá se mi to nebo je v jeho hlase slyšet nervozita?

Pozvedl jsem obočí.
,,Tak co chceš?"

,,Chci se ti omluvit. Já se normálně neomlouvám, ale vidím, že jsem to fakt přehnal. Prostě jsem žárlil. S Harrym to skončilo ze dne na den a za pár měsíců jsi tu byl ty"

,,Ty cože děláš?" Vykulil jsem oči a pozoroval ho.

,,Ještě jednou promiň."

,,Jestli na mě teď vyběhnou nějací tvoji poskoci a narvete mě do auta, svážete a potom mě hodíte do řeky.....nemám zájem o omluvu"

Koukal na mě jak na psychicky labilního.
,,Vidím, že jsem to opravdu přeháněl."

Poklepal mi na rameni a s tichým 'zatím' odešel.

Jak zatím?

Hned jsem vzal mobil a když jsem byl bezpečně daleko od Nicka zavolal jsem Harrymu.

Zvedl to bez prodlení hned v půlce prvního zvonění.

,,Louisi?"

,,Neuvěříš co se stalo" nechápu proč jsem teď mluvil jako puberťačka, která poprvé pozdravila svého crushe.

,,Co se stalo?"

,,Potkal jsem Nicka....omluvil se mi"

Harry se začal smát -nejspíš s tím, že je to jen vtip- když si, ale uvědomil, že to vtip není jeho smích trochu znervózněl a pomalu utichl.

,,Cože?"

,,Omluvil se mi"

,,To bych nečekal. Většinou se omlouval jen nejbližším -mamce, tátovi a mně-.
Jsi si jistý, že to myslel upřímně?"

,,Nevím, neznám ho, ale zněl přesvědčivě"

,,Neomlouval by se jen tak pro nic za nic"

,,Já vím."

,,Probereme to zítra zlato musím jít. Ahoj"

,,Pa" rozloučili jsme se a já zavěsil. Trochu jsem pokroutil hlavou a znovu zrychlil krok k mému domu.

,,Jsem doma!" Křikl jsem směrem ke kuchyni kde jsem slyšel pohyb.

,,Loui, pojď sem prosím"

Provedl jsem něco?

,,Jo?" Došel jsem do kuchyně a málem dostal infarkt.
Jestli je tohle pravda pak jsem Santa.

Seděl tam Nick nejspíš s jeho mámou.

To by musel být jen-

,,D-dobrý sen-den!" Zasmál jsem se nervózně a pozoroval Nickuv pobavený výraz.

,,Tohle je Nancy a Nicka už znáš" usmála se a ukázala na Nicka.

,,Jdi mu ukázat pokoj" řekla pořád a úsměvem.

Otočil jsem se a za zády mi vlál Nick.

Když jsme došli do pokoje ihned jsem na něj spustil.

,,Co to má znamenat?! Jak ses sem dohaje dostal dřív než já?! Proč tu vůbec jsi?!"

,,Abych zodpověděl všechny tvoje otázky....nevím..máma se s tvojí seznámili v krámě, autem a mamka si myslela, že jsme kamarádi." Řekl na jeden dech a já se zmohl jen na pozorování ho.

,,Co ta omluva?! Nikomu se neomlouváš"

,,Neomlouvám to máš pravdu. Jenže tohle jsem opravdu přepísk."

Po asi dalších deseti minutách vysvětlování jsme se nějak dostali na postel a další dvě hodiny si povídali. Dokud Nick s mamkou už museli odejít.

Co se to tu právě stalo?! Já jsem se spřátelil s Nickem? Tím Nickem, který by mě ještě týden dozadu nejradši pohřbil za živa?

Usnul jsem po večeři na gauči. Mamka mě okolo jedenácti dovedla do pokoje a tam jsem opět usnul.
_____________________

O tři měsíce později

Sám nevěřím, že to řeknu, ale Nick a já jsme docela dobří kamarádi.
Pořád to nemá na Liama, Zayna a Nialla, ale docela ujde.
S Harrym jsme se kvůli tomu pohádali. A ne zrovna málo. Harry se bál, že Nick šije nějakou boudu a já se snažil tomuto tvrzení nevěřit. Asi tři dny jsme se pořádně nebavili, ale nakonec jsme se usmířili. Samosebou, že- to dojde snad všem čím...

,,Nad čím přemýšlíš?" Zeptal se mě Harry když jsme seděli v té nádherné restauraci na rohu pár bloků od nás.

,,To je jedno" už jsme chtěli platit a potom jít k Harrymu. Už už vytahoval svoji peněženku, ale já ho předběhl a číšníkovi podal bankovky.

Harry se zamračil a já se musel zasmát.

Pomohl mi do bundy a sám si nandal takový podzimní dlouhý kabátek.

Zabouchl dveře od jeho bytu. Ano..Harry se přestěhoval od rodičů asi týden dozadu. Ale měl to v plánu už delší dobu. Rodiče byli rádi a pomohli mu se vším s čím bylo potřeba. Ani já jsem samosebou nechyběl při stěhování.

,,Dnes jsem měl platil já" zakřenil se a ihned potom mi ukradl jeden polibek. A pak dva a pak tři, čtyři až se z toho stalo líbání a my se nějakým způsobem ocitli na gauči.

Najednou přestal a zvedl se.

,,Zvednu ten svůj šukézní zadek a pojď za mnou."

,,Já a můj šukézní zadek si přejeme být nošeni" zasmál jsem se a Harry se uchechtl. Jako pírko mě zvedl z gauče a nesl do své ložnice. Když otevřel dveře nestačil jsem se divit. Svíčky, růže, tma. Ani jeden nejsme na romantiku, ale přeci jenom....jednou za čas je to krásné gesto.

,,Páni" vydechl jsem obdivně a s plamínkem v očích se podíval na Harryho. Postavil mě a já udělal dva kroky k posteli. Pořád zády k Harrymu. Otočil jsem se na něj a za lem košile si ho přitáhl k sobě. Vyhoupl si mě do náruče a položil na postel. Ani jsem se nenadál a moje košile stejně jako jeho už leželi někde na zemi daleko od postele. Zavrněl jsem mu do ucha a začal rozepínat pásek.
,,Vida vida" potichu se zasmál, ale rozepínání pásku aplikoval i u mě.

Naše kalhoty letěli někam za košilemi a nějak jsme se dostali do pozice, kdy já seděl Harrymu na klíně a Harry se opíral o zeď.

Potom už to znáte.
__________________

Tak a je to tu. Tohle je poslední kapitola a čeká nás už jen epilog. Nechtěla jsem udělat tenhle příběh nějak extra dlouhý, proto končím už teď. Ale můžu slíbit, že za nedlouho budu psát další příběh.  ❤️
29.11. 2020