forty-second

501 46 22
                                    

Když jsem se ten večer pozoroval v zrcadle, už jsem se ani nepokoušel zadržovat slzy. Sledoval jsem každý rys v mé tváři a nechápal to. Neviděl jsem jediný důvod, proč by se do mě měl Jeongguk zamilovat. Líbily se mu mé kruhy pod očima? Popraskané rty? Modré vlasy, jejichž konečky už odrůstaly a vysmívaly se mi tím svojí nedokonalostí? 

Měl jsem chuť křičet. Rozbít to podělané zrcadlo. Utéct pryč a už se nikdy nevrátit. Nechat se vytratit. Zmizet z tohoto světa. Ještě víc plakat. Líbat nebo objímat Jeongguka. 

Trhanně jsem se nadechl a zoufale si prohrábl vlasy. Z hrdla se mi vydral další vzlyk. Uchopil jsem kořínky vlasů a prudce za ně zatáhl, abych se ujistil, že jsem byl pořád schopný něco fyzicky cítit. Bolestivě jsem sykl. Najednou se na mě začaly tlačit stěny koupelny. Pocítil jsem klaustrofobii a paniku. Rozklepala se mi kolena a já se najednou potřeboval z tohoto bytu sakra rychle dostat. 

Bez toho, aniž bych poklidně spícím rodičům cokoliv řekl, jsem utekl z bytu. Neměl jsem vymyšleno, kam bych měl zamířit, a tak jsem jen utíkal nocí. Pálelo mě v krku, ale ignoroval jsem to. Prostě jsem utíkal a každým krokem ze sebe nechal spolu s energií utíkat i negativní myšlenky, kterých však bylo tolik, že jsem ten rozdíl nepoznal ani ve chvíli, kdy jsem se zastavil v nedalekém parku. Opřel jsem se o lavičku a snažil se popadnout dech. Plakat jsem však naštěstí přestal. 

Po chvíli se mi pročistila mysl. Ne, nemohl jsem to nechat jen tak být. Musel jsem něco udělat. A když jsem se pro důležité věci vracel zpět domů, moc dobře jsem věděl, co. 

----

----

Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.

----

Moc vám děkuji za veškerou podporu ♥ Neskutečně to pro mě znamená 

-Calagvi


Sadness/ᵗᵃᵉᵍᵘᵏKde žijí příběhy. Začni objevovat