Vzdáváš se? Nikdy!!

9. První úkol

Emma

Celou hodinu poslouchám výklad našeho idiotského profesora a až moc dobře si uvědomuji jeho letmé pohledy, které po mně hází. Do toho jeho kabinetu rozhodně ani nepáchnu.
Jako bych už tak neměla dost problémů a to ani netuším jakou kravinu si pro mě vymyslel Thomas, ale podle jeho úsměvů 'mám ďábelský plán s kterým tě dostanu' to určitě nebude nic dobrého.

Konečně zazvoní a já tryskem vyběhnu ze třídy. Nevšímám si ostatních lidí a rázným krokem si to mířím rovnou pryč ze školy.
Na Tris počkám venku, ona to pochopí.

"Někam jdeš?" Ozve se vedle mě a já zmateně zamrkám, když u skříněk kolem, kterých procházím, uvidím stát Thomase.
Jak se sem sakra dostal tak rychle? Ze třídy jsem určitě vyšla jako první.
"Jak jsi se...?" Začnu s otázkou, ale pak potřesu hlavou.
"Jak ses sem dostal přede mnou?" Vyhrknu nakonec, protože mi to vážně nejde do hlavy.

Odstrčí se od skříněk a zvedne koutky úst.
"To je tajemství, které ti radši neprozradím. Ještě by se mohlo hodit." Odpoví mi a vezme můj pramen barevných vlasů.
Co s tím dneska má?
"Napadlo mě, že by ses mohla pokusit o útěk a tak jsem se rozhodl tomu zabránit. Jak vidím tak jsem měl překvapivě pravdu." Pustí pramen mých vlasů a usměje se.
"Zase." Dodá ještě.
"Ja přeci nikam nezdrhám. Normálně jdu domů."
"Jo takže už jsi zapomněla, že máš před sebou první úkol?"
Zamračím se.
Po pravdě mi vůbec nedošlo, že už to ma být po téhle hodině.
"A neměla bys teď být náhodou v kabinetu?"
Ptá se dál a já si odfrknu.
"Tak tam mě nikdo nedostane."
Měří si mě hodnotícím pohledem. Uplne vidím, jak mu to v hlavě šrotuje, jak se snaží přijít na důvod, proč se tak chovám.

"Přestaň mě studovat a řekni, co tam pro mě máš."
Vyzvu ho a on se znovu usměje.
"Copak?" Zeptá se a nakloní hlavu na stranu. "Znervózňuje tě to snad?"
Zvednu oči ke stropu. Proč musí mít pořád tolik otázek?
"Už chci z tohohle ústavu vypadnout, tak jestli chceš mít svůj první úkol dobře, ale teď hned ať můžu jít co nejdřív domů."
Znovu se na mě zahlédí, nakonec ale přikývne.
"Dobrá. Je to jednoduchý Růženko jediný co po tobě chci je, abys ses vydržela řekněme tak sedm...jo sedm mi bude stačit, ať je to trochu výzva....sedm minut nehýbat."
Co je to sakra za úkol?
Podezíravě se na něj podívám. Čeho tím chce dosáhnout ?
"Co tím sleduješ?" Zeptám se ho a on se potutelně pousměje.
"Nic tím nesleduju. Prostě chci, abys splnila můj první úkol. Nebo to snad vzdáváš předem?"
"Nikdy." Odseknu a postavím se do zapadlé uličky, kam skoro nikdo nechodí.
"Tak to stopuj." Vyzvu ho a opřu se o zeď.

Co může být tak těžkého na tom vydržet sedm minut na místě? Tehle úkol bude naprostá pohodička.

Thomas

Sám pro sebe se zasměju. Vůbec nemá tušení. Zapnu na mobilu stopky. Nevěřím, že to vydrží, ale bude se snažit a já hodlám využít každé vteřiny. Samozřejmě budu muset začít pomalu, aby to nevzdala moc brzo.
"Tak pouštím." Ukážu ji mobil a zapnu stopky.
Stoji u zdi a ani se nehne. Nakloním hlavu na stranu a pořádně si ji prohlédnu. Tohle bude nejzábavnějších sedm minut našeho společně stráveného času.

Emma

Ani se nehnu.
Sotva dýchám a snažím se příliš nemrkat. Nedám mu žádnou záminku k tomu, aby mě nařkl z toho, ze se hýbu.
Přistoupí ke mně blíž.
Je až moc blízko a na tváři mu hraje nebezpečný úsměv.
"Vážně jsem si myslel, že mě prokoukneš. Jsem trochu zklamaný Em." Povzdechne a začne si pohrávát s mými vlasy.
Mezi námi je asi jen pěti centimetrová mezera a to je pokud se jedná o něj a o mě vážně málo.

Nejradši bych mu jednu natáhla, ale jelikož se nemohu hýbat...to snad ne...přeci...proč mě to jenom nenapadlo.
Ja hloupá.
Mohla jsem udělat nějaké preventivní opatření. Hrůzou vykulím oči a on se ušklíbne.
"Vidím, že jsi konečně pochopila můj plán." Přimáčkne se na mě tělem a skloní se k mému uchu.
"Máme ještě necelých šest minut zlato a věř mi..." políbí mi ušní lalůček. "...bude to nejlepších šest minut tvého života."

Zavřu oči.
Ja hloupá hloupá hloupá.
Právě teď jsem mu nade mnou dala dokonalou kontrolu, ale jestli si myslí, že to jen tak vzdám tak se šeredně mýlí.
Otevřu oči a snažím se nevnímat jeho ruce projíždějících po mém těle. Ale něco takového jde vážně těžko.

"Víš..." přejede mi nosem po šíji. "Nemohl jsem si nevšimnout, jak toužíš po mých dotycích..."
Já netoužím po tvých dotycích, co je to za sr...
Málem mu to vmetu do obličeje. Na poslední chvíli si ale stihnu zevnitř skousnout tváře, abych nic neřekla.

"...Chci ti dát jenom to, co sama chceš."
Políbí mě na krk a pravou rukou mi vyhrne triko. Druhou rukou mi položí na vnitřní část mého stehna.
Cítím, jak mi na kůži naskočí husí kůže.
Na svém krku ucitim jeho jazyk a...pane bože...vážně to s ním umí...jaký by asi bylo kdyby se mě s ním dotýkal i...
Dost.
Tyhle myšlenky nejsou úplně to nejlepší na co teď můžu myslet.
Soustřeď se.
O nic nejde.
Jenom tohle přetrpíš a pak půjdeš spát s pocitem uspokojení, že jsi ho porazila Em.
Moje srdce jede na maximum a buší tak hlasitě, že ho musí slyšet až někde v Africe.
Ani na mého ex přítele jsem nereagovala tolik po tak málo dotecích.

Odtáhne se ode mě a podívá se mi do obličeje. Zašeptá něco nesrozumitelného. Pokud bych si měla tipnout tak něco jako nezvládneš.
A pak bez jakéhokoli varování mě políbí, zároveň posune ruku pod mým tričkem na mé prso a druhou jen tak jakoby ledabyle přesune přes můj rozkrok až k pasu kalhot.
Prsty mi vsune do kalhot a posouvá se dolu.
Ne ne ne ne ne.
Tohle nemůžu.
To nezvládnu.
Peču na to.
Kousnu ho do rtů a prudce ho od sebe odstrčím.
"Dost. Přestaň. " Křiknu a sleduju, jak si rukou otře ret do kterého jsem ho kousla.

Zvedne mobil a s úsměvem my ho ukáže.
"43 sekund zlato." Mrkne na mě. "Prohrálas." Zašklebí se a já vykulím oči.
Vážně mi chybělo už jen 43 sekund?
"Abych řekl pravdu, čekal jsem, že to vzdáš dřív. Začínal jsem si myslet, že mě třeba necháš, abych ti udělal dobře. Ale ať by to dopadlo jakkoliv..." nakloní se ke mně. "...V každým případě bych vyhrál."
Zatnu pěsti a vydám ze sebe naštvaný zvuk.
"Kreténe!" Zanadavám mu, narazím do něj ramenem a projdu (nebo možná spíš uteču) kolem něj.
"Jedna nula Krásko." Křikne za mnou ještě se smíchem. "Těším se na tvůj tah."
Vyběhnu ven ze školy a popadnu Tris čekající na mě u sloupu a táhnu ji pryč od školy.
"Sakra Em, co to děláš? Co je?" vyhrkne Tris, kterou vláčím za sebou.
Zastavím se a věnuju ji jeden významný pohled.
"Právě jsem prohrála první úkol." Řeknu ji a sleduju, jak se ji na tváři objeví překvapený výraz.
"Cože? Kdy?" Zeptá se a já začnu přecházet ze strany na stranu.
Co teď budu dělat?
Musím vymyslet něco, co nemá šanci splnit, ale...je to Thomas...zvládá všechno...
"Hej nemůžeš říct větu právě jsem prohrála první úkol a neříct mi jak!" rozčiluje se.
Povzdechnu si.
"Jsem prostě blbá."

Pokracovani příště...
Po delší době další kapitola.
Budu ráda za odezvu 😄😇