,,Už volal Mason mami?'' usmála jsem se na mamku,která si právě vařila kafe ,,Madison vždycky ti říkám,když zavolá.'' věnovala mi krátky pohled ,,Měla by si jít dneska ven..je krásně.'' ukázala na okno v kuchyni,kterým sem svítilo sluníčko. ,,Jojo..půjdu ven neboj se.'' vyndala jsem telefon a zkontrolovala jsem čas ,,A ty někam jdeš?'' zeptala jsem se ,,Jasně..jen dopuji kafe a jedu do města se Suzan.'' vzala si hrníček z linky a přisedla si ke mě ,,Vzala bych tě s námi,ale ty máš už program naplánovanej.'' upila si z kafe.,,Ano to mám a navíc by mě vaše konverzace nijak zvlášt nebavila.'' zasmála jsem se ,,Bacha na pusu frajerko.'' zasmála se semnou.
Mamka už odjela a já si zapla televizi.Chtěla jsem si to přepnout na kanál,kde hrajou písničky,ale ranní zprávy upoutaly mou pozornost.Zrovna tam podávali nejnovější zprávy z vojenské mise v Iráku,kde byl i můj bratr.,,Na tuto válečnou misi se vydalo několik britských,mladých vojáků,ale pro několik z nich se stala osudnou.Britské,vojenské jednotce selhalo technické vybavení a to zavinilo ztrátu několika mladých vojáků.Číslo pořád roste a nikdo neví,kdy se to zastaví.Do Iráku samozřejmě posíláme další jednotky,ale více zpráv se dozvíme v následujících hodinách.'' v tu chvíli jakoby se mi zastavilo srdce.Vše jsem přestala vnímat a pomalu jsem musela začít vstřebávat všechny informace.Když jsem se částečně vzpamatovala okamžitě jsem se rozeběhla k telefonu.Vytočila jsem číslo kam volám vždy,když se chci spojit s Masonem.,,Dobrý den, Kate Craven infolinka vojenské národní služby,máte přání?'' ozval se mě už známý hlas ,,Do-dobrý den,mohla bych se zeptat na stav plukovníka Masona Murrera?'' vykoktla jsem do telefonu ,,Je nám to velice líto,ale plukovník Murrer je nezvěstný..a kvůli informacím co dostáváme si myslíme to nejhorší,že je mrtev.'' řekla do telefonu,který jsem v tu chvíli upustila.Sjela jsem po zdi na zem a z očí se mi začal valit nezastavitelný proud slz.Ztráta někoho jako je můj bratr..on pro mě znamenal vše.Slzy se valily nekontrolovatelnou rychlostí a nešly zastavit.Celé tělo se mi chvělo pod náporem zvlyků.
Kolem dvanácté se má matka vrátila domů a první co uviděla je mé slabé tělo vzlykající u prostřed vstupní haly.,,Broučku co se děje?'' ihned se ke mě ohla ,,M-m-m..'' nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku ,,Uklidni se zlatíčko a v klidu mi to řekni.'' pohladila mě po vlasech ,,Mason..Mason je mrtvý.'' rozbrečela jsem se ještě víc a v ten okamžik se ke mě přidala i má matka.Natiskla mé tělo na to její a já jen cítila jak se jí zvedá hrudník od vzlyků.Typla bych si,že jsme tam,takhle seděly dobrých 30 minut.
_den po Masonovo smrti_
Po několika hodinách breku s mou matkou jsem se přesunula do svého pokoje a posadila se do pohodlného houpacího křesla.Celou tu dobu až do dneška jsem se jen lehce pohupovala a vzpomínala.Nevnímala jsem okolní svět a jen se věnovala tomu co mě tam na levo v hrudníku ranilo.,,Madison?'' slyšela jsem jak mamka pomalu vchází do pokoje ,,Měla by si se nasnídat.'' pohladila mě po rameni.Ikdyž jsem jí nevěnovala ani pohled mohla jsem si všimnout toho,že celou noc nespala.Když jí došlo,že semnou nic moc neudělá,tak odešla z pokoje a opět jsem tu zůstala sama se svými myšlenkami.Vůbec neumím odhadnout jestli budu schopná se dopravit na jeho pohřeb a ještě něco říct.
...
Dny plynuly pomalu,ale zároveň rychle.Už to byl měsíc.Měsíc od ztráty mého bratra.Napohřeb jsem nebyla schopná dojít..nevydala bych,tam ani hlásku.Nedivila bych se,kdybych už byla bez hlasu,jelikož už celý ten měsíc jsem ze sebe nevydala ani pípnutí.Je strašné,když vám zmizí někdo,kdo si to jednak vůbec nezasloužil a navíc ten,kdo bám ukazoval tu správnou cestu.Mou hlavu ten měsíc neběhaly jen myšlenky na mého bratra,ale i myšlenky,které...které byly opravdu bláznivé.Můj bratr si vždycky přál zařídit mír v těch oblastech jako je Palestina,Irák,Irán..ano poněkud nemožné,ale on to tak moc chtěl.Celý ten měsíc jsem cítila potřebu dokončit to co si on tolik přál.Bláznivé,ale chtěla jsem se stát vojákem.
Po dlouhé době jsem vstala ze svého křesla a pomalu se rozešla ke dveřím.Po schodech jsem sešla do obývacího pokoje,kde na pohovce seděla moje matka a listovala novinami.,,Madison.'' otočila se s lehkým úsměvem,když zaslechla mé kroky.Posadila jsem se na pohovku vedle ní.,,Copak potřebuješ zlatíčko.'' pohladila mou ruku.Bylo divné zase začít mluvit po,tak dlouhé době.Už jsem skoro zapomněla jak na to.,,Mami..já bych chtěla nastoupit na vojenskou školu.'' odhodlaně jsem řekla a podívala se jí do očí ,,Madison ty si blázen.'' zakroutila hlavou ,,Mami prosím udělej to pro mě.'' posunula jsem se k ní blíž ,,Už jenom kvůli astmatu to je nebezpečné.'' lehce se zamračila ,,Slibuju ti,že bych na sebe dávala pozor.'' pokusila jsem se o prosící ton ,,Madison a proč vlastně?'' koukla se na mě ,,Mám v sobě takový pocit..že musím kvůli Masonovi dokončit to co začal.'' svěřila jsem se ,,Zlatíčko musíš už na to přestat myslet a začít opět normálně žít..a hlavně nesmíš se snažit o nemožné..ty nemůžeš být voják.'' prohlédla si mě starostlivě jakobych byla nějaký blázen,který patří do ústavu ,,Myslím to vážně..chci to.'' řekla jsem ,,kvůli sobě.'' dodala jsem.Věnovala mi její ustaraný pohled ,,Opravdu tě to udělá šťastnou?'' zvedla jedno obočí ,,Ano.'' pousmála jsem se ,,Víš,že mě tu necháš na 4 roky samotnou.'' zasmála se ,,Neboj budu jezdit.'' usmála jsem se ,,Pojď ke mě holčičko.'' pevně mě objala.
_30.srpna_
,,Máš tam vše?'' ukázala na mou přecpanou tašku ,,Jojo mám.'' chytla jsem tašku za obě ucha a vyšla ven ze dveří domu.Dnes ráno s mamkou vyrážíme do té mé nové školy,protože jako každá jiná začíná 1.září,ale kvůli ubytování,tam musíme být dřív.,,Víš,že tam budeš muset všem vykat?'' zasmála se mamka a dala tašku do kufru ,,Myslím,že si zvyknu.'' zasmála jsem se taky.Psychicky se připravuju na to,že celé ty 4 roky,tam budu úplně sama.Nedoufám v to,že si tam najdu nějakou super kámošku na život a na smrt..budu ráda,když tam nebudu jediná holka.Když,rak přemýšlím..co mě to napadlo?Já ''sportovec'' s velkými uvozovkami jsem se vydala na vojenskou školu,kde se jen a jen maká.Já,která si jde zaběhat jednou za sto let a to ještě uběhnu pár metrů a zbytek dojdu pěšky.No a ještě k tomu mám astma.Budu ráda,když přežiju a vklidu budu moct pokračovat ve svém nesportovním životě.Škola byla asi hodinu a půl vzdálená od města,kde jsem bydlela tudíž jsme se už blížily k cíly.Byla jsem z toho celkem dost nervozní.V břiše jsem měla pocit,že vyzvracím vše co mám v žaludku.Když jsem viděla ten ostnatý plot kolem celého areálu,tak jsem se dost zhrozila.To je jako vězení!Samu sebe jsem musela přesvědčovat o tom,že to zvládnu a že jsem si to vybrala sama..ale výsledky nulové.
Mamka zaparkovala auto na parkovišti a postupně vyndala všechny tašky.Když jsem viděla ty pohledy všech těch kluků,které spadaly přímo na mě..už teď jsem věděla,že to nebude,tak lehké.Vzala jsem jednu z tašek a společně s mamkou jsme se vydaly do hlavní budovy.Hned v přízemí bylo několik stolů a u každého seděli nejméně dva muži..jeden byl vždy učitel a ten druhý byl vždy mladší,asi žák.Moje matka mi dala všechny potřebné papíry a postavila se trošku stranou.Tašku jsem položila vedle ní a s papíry jsem odešla k jednomu stolu,který byl zrovna volný.Jeden z nich měl černé vlasy vyholené po stranách a jeho pleť byla také trošku tmavší...toho bych typovala na učitele a ten druhý byl blonďák s modrými oči..stoprocentně žák.,,Dobrý den.'' řekla jsem tižším hlasem ,,Ahoooj.'' prohlédl si mě blonďák od hlavy až k patě ,,Klidni se.'' syknul ten tmavovlasý na toho blonďatého ,,Dobře,tak mi dej všechny papíry.'' věnoval mi krátký pohled ten učitel.Já jsem udělala,tak jak řekl.Něco si odškrtal,napsal..co já vím.,,Tady máš klíče od pokoje..tvůj pokoj je v té budově,která je hned vedle téhle..je na ní napsáno A.'' snažil se mi vysvětlit místo,kde budu pro příští čtyři roky bydlet ,,Přesně v 16:00 přijď do jídelny,která je napojená na tuhle budovu..myslím,že sis už mohla všimnout.'' podal mi klíče od mého pokoje ,,Dobře,děkuju.'' nesměle jsem si vzala klíče z jeho ruky a vrátila se zpět k mé matce.,,Tak pojď za mnou.'' vzala jsem si svou tašku a vydala se k budově.
,,Mami myslím,že už můžeš ject domů.'' usmála jsem se ,,Už mě vyhazuješ,jo?'' zasmála se ,,Ne to ne,ale za hodinu musím být už na naší první schůzi nebo jak tomu říct.'' mávla jsem nad tím rukou ,,Juchů.'' pronesla jsem ironicky ,,No dobře.'' usmála se ,,Tak se mi ozývej,když budeš moct...a dávej na sebe pozor holčičko moje.'' políbila mě na čelo ,,Neboj mami.'' usmála jsem se a vyprovodila ji ke dveřím.
-Doufám,že se vám příběh líbí a že budete číst dál.Určitě se je na co těšit...doufám:D.Budu se snažit,take budu ráda,když mi zaecháte nějaký znamení,že se vám příběh líbí:)
ČTEŠ
Soldier.
Fanfiction,,Co kurva tady chceš?!'' praštil do stolu u,kterého jsem seděla ,,Dělám tady to co všichni ostatní.'' pípla jsem a nechala volně padat slzy na má stehna. ,,Tohle není nic pro tebe!Proč si vůbec přišla?!'' zakřičel,tak že to museli slyšet i ve vesmí...
