Křídla noci

Kapitola 2

Nejdříve jsem myslela, že někdo takhle brzy odjíždí do práce. Když ale ani po patnácti ubíjejících minutách motorku dotyčný nevypne, frustrovaně zavrčím a vylezu z postele. K oknu se dostanu už celkem vzteklá. Je sníh, proboha! To snad ti blázni jezdí i v zimě? Chvíli toho ignoranta sleduju přes napůl zatažené záclony, kterými dovnitř proniká ranní světlo. Čekám, až se trochu uklidním, protože bych nechtěla začít sousedské vztahy hádkou, ale moc mi to neulehčuje. Dřepí u zadního kola, zatímco přidává plyn na řidítkách. Přestože nemám nejmenší zájem okno otevřít, aby můj vyhřátý pokoj okamžitě nezaplnil mrazivý vzduch, udělám to. Vítr mi okamžitě vžene vlasy do tváře a na malý okamžik oslepí.
„Hej!“ zvednu hlas, abych rachot motorky překřičela.
Nic. Žádná odezva.
„Hej!“ zakřičím a s uspokojením sleduju, jak sebou trhne.
Vstane, otočí klíčkem v zapalování, pak se rozhlédne po okolí. Zabloudit pohledem k sousednímu domu ho nenapadne. Zřejmě tamtamy nepracují dostatečně rychle a tak zatím netuší, že jsme se včera přistěhovaly.
„Tady nahoře,“ slituju se nad ním.
Překvapeně zjistím, že je to kluk. Tím líp. Nemusím si s ním vyměňovat žádné zdvořilosti. „Vypni to.“
„Ty něco slyšíš?“ nadzvedne obočí a výsměšně přiloží dlaň k uchu.
„Doufám, že to tak zůstane,“ zakončím. Chystám se zalézt zpátky, ale zastaví mě jeho další slova.
„To můžeš.“
Vykloním se z okna. Chlad, který mi okamžitě ovane holé ruce, se snažím ignorovat. „Víš, co je to rušení nočního klidu?“
„Vím. Dokonce vím, že platí v noci,“ ušklíbne se.
„Myslím, že existuje vyhláška, která se vztahuje i na neděli.“
Chvíli nad tím přemýšlí. „Až to budeš vědět jistě, víš, kde bydlím. Zatím si nikdo nestěžoval.“
„Já si stěžuju!“ znovu zakřičím, ale on si mě přestane všímat. Otočí se ke mně zády a znovu nastartuje motorku.
Dělá si ze mě srandu? Vydám ze sebe napůl sten a napůl zavrčení. S bouchnutím zavřu okno. Únava mě dokonale přešla. Vyjdu z pokoje a nakouknu do pootevřených dveří máminy ložnice, abych se ujistila, že tvrdě spí. Přestože ten kravál slabě doléhá až sem, uslyším její pravidelný dech. Oddechnu si. Tiše zavřu dveře a pokračuju do koupelny.

„Co to tady voní?“
Ohlédnu se přes rameno s úsměvem na mámu, která má pořád na sobě pyžamo a na něm uvázaný flanelový župan. „Udělala jsem snídani.“
„Páni, děkuji.“ Dojde ke kuchyňské lince, aby zapnula rychlovarnou konvici.
„Sedni si. Udělám to,“ vyženu ji. „Kávu nebo čaj?“
„Kávu, prosím,“ řekne s úsměvem, zatímco si sedá k oválnému jídelnímu stolu.
Postavím před ni talíř s míchanými vajíčky, opečenou slaninou a nakrájenou zeleninou. Podám ji krajíc chleba i s kouřící kávou. I přes špatné ráno se neubráním spokojenému úsměvu nad svým dílem. Moc často nevařím. O to víc mě mámin obdivný pohled hřeje u srdce.
„Cože jsi vstala tak brzy?“ zajímá se. „Ne, že bych si stěžovala,“ dodá rychle, než se zakousne do křupavé slaniny a spokojeně zabručí.
Prstem ukážu za sebe. „Seznámila jsem se se sousedem. Moc milej kluk. Přímo pod okny opravuje motorku.“
„Kluk?“
Převrátím oči. „To je to jediné, co jsi z toho pochytila?“
„Promiň, pokračuj,“ vybídne mě, ale neunikne mi její úsměv.
„Jen jsem ho slušně požádala, aby s tím přestal.“
„Aha.“ Máma odloží vidličku a pátravě se na mě zadívá.
Zamračím se. „Jaký aha?“
„Po snídani zajdeme k sousedům.“
„Nezajdeme,“ zavrtím rázně hlavou. Rozhodně nikam nejdu.
„Musíme se s nimi přece seznámit,“ namítne.
„Mami, ty si nevzpomínáš, jak dopadl náš poslední pokus o seznámení se sousedy?“
Mávne rukou. „To bylo nedorozumění, které se vysvětlilo.“
„Až potom, co jsi byla varována před telefonátem na policii.“
„Stále si myslím, že to byla naprosto přehnaná reakce,“ našpulí pusu jako trucovité dítě.
Uchechtnu se, když si vzpomenu na vyděšenou starší ženu z vedlejšího bytu, která mámu považovala za slídila. Jenže paní byla nahluchlá, a kdykoli se máma pokusila na ni promluvit, neslyšela ji. Nakonec si ji odchytla u popelnic. Přestože se celá nepříjemnost vyjasnila, sousedka se nám od té doby vyhýbala. Pokrčím rameny. „Ve velkém městě je každému jedno, kdo v baráku bydlí.“
„Nejspíš. Ale tady už nejsme v paneláku. A ve filmech pokaždé nový nájemce něco upeče a zanese to na přivítanou k sousedům, aby se jim představil a oni si nemysleli, že se k nim nastěhoval například sériový vrah, který se jim straní.“
Poklepu si ukazováčkem na spodní ret. „Nemá to být naopak? My jsme se přistěhovaly. Oni by měli vítat nás.“
„Nesmysl. První dojem je nejdůležitější. Chceme přece se sousedy vycházet,“ řekne máma a vrátí se ke své snídani.
Něco mi však říká, že já se svým sousedem zadobře nebudu. Představa, že mám zazvonit u hlavního vchodu a tvářit se mile, když mi ještě teď škube v pravém oku při vzpomínce na ranní probuzení, mi nepříjemně svírá žaludek. Nebo je to možná hladem. Kousnu do toustu, který jsem si před hodnou chvílí namazala džemem, ale jeho chuť jako by se vytratila. Odložím ho na talíř, pak se posadím k mámě s šálkem ovocného čaje.
„Když jsi říkala, že něco upečeme, myslela jsi tím, doufám, že to koupíme,“ nadzvednu obočí.
Pomalu zavrtí hlavou. „Upečeme, znamená, upečeme.“
„A kolika sousedům se chceš představit?“
„Seznámíme se s těmi ze sousedních domů. Možná bychom mohly zajít i naproti,“ navrhne s čím dál větším nadšením. A máma, jakmile se pro něco nadchne, bývá neústupná.
„Rozkřikne se to a ostatní v ulici budou očekávat…co vlastně budeme péct?“
„Muffiny? Sušenky? Závin?“ pokrčí rameny.
Povzdechnu si. „Ty to myslíš vážně, viď?“
„Naprosto,“ věnuje mi úsměv, kterým sdělí, že se tomu tak jako tak nevyhnu.
Společně umyjeme nádobí, uklidíme a vrhneme se na tvorbu sušenek s čokoládou. Naštěstí všechny potřebné suroviny k přípravě máme - jak by taky ne, když jsme včera vykoupily skoro celý obchod - a tak za necelé dvě hodiny stojíme před dveřmi prvního sousedního domu. Než máma zaklepe, rychle se pomodlím, aby nikdo nebyl doma. Jakmile zaslechnu kroky blížící se k nám, svoje přání poupravím alespoň na absenci toho kluka, protože by to pro nezasvěcené mohlo působit tak, že si za mě přišla máma stěžovat. Už jen ta představa ve mně vyvolává úzkost.
Dveře se otevřou a za nimi se objeví tmavovlasá mladá žena. Na sobě má černé legíny a růžové tílko, které jí obepíná prsa tak, že nejde přehlédnout, že na sobě nemá podprsenku. Vlasy vyčesané do vysokého drdolu drží bavlněná čelenka. Přestože nevypadá nijak zadýchaně, vypadá to, že jsme ji vyrušily ze cvičení. Nebo takhle chodí oblečená doma normálně. Chvíli na sebe němě zíráme, než máma najde ztracenou řeč.
„Dobrý den. Jmenuju se Marika Vegnerová a tohle je moje dcera Lýdie. Omlouváme se, jestli vyrušujeme. Jsme vaše nové sousedky. Přišly jsme vás pozdravit a donesly něco malého na uvítanou,“ zářivě se usměje a doslova ženě vrazí papírový tácek se sušenkami do ruky.
„Děkuji. Já…no vítejte,“ zaskočená žena se obrátí zpátky do domu. „Miláčku, můžeš na chvíli?“
Ve dveřích se objeví její miláček - asi pětačtyřicetiletý muž - a sjede nás obě jedním rychlým pohledem. „Ano?“
„Tady paní Vegnerová s dcerou se přistěhovaly a přišly nás pozdravit. Není to milé?“ ukáže mu sušenky s lehkým ušklíbnutím, kterého si máma určitě nevšimla, protože celou dobu věnuje veškerou pozornost jejímu muži. Velice pohlednému muži, vedle kterého však stojí atraktivní, o nejméně patnáct let mladší, žena.
„Dobrý den. Viktor Hanzal. Nepůjdete dál?“ zeptá se zdvořile, ale se zavrtěním hlavy jeho nabídku odmítnu.
Ve stejnou chvíli však máma s úsměvem přikývne. „Rády, děkujeme.“
Muž ustoupí od dveří, abychom mohly vejít. Nechápavě se na mámu podívám. Ta se zazubí a následuje ty dva do obývacího pokoje. Zdráhám se jít za nimi. Přešlapuju u vchodových dveří a přemýšlím, jak zbabělé by bylo, kdybych prostě jen…
„Lýdie,“ sykne máma, která se objeví v chodbě. Svěsím ramena a s výdechem pokračuju za ní.
„Mohu Vám něco nabídnout k pití, paní Vegnerová?“ zeptá se pan Hanzal, sotva se k nim přidáme.
„Prosím, říkejte mi Mariko. A jestli mohu poprosit o sklenici vody?“
„A…?“ podívá se na mě, proto mu napovím: „Lýdie.“
„A tobě, Lýdie?“
S díky zavrtím hlavou a přijmu nabízené místo. Usadím se na pohovku vedle mámy, zatímco se nervózně rozhlédnu po místnosti. Dům je moderně zařízený, ale převládá tmavý třešňový nábytek oproti našemu světlému interiéru. Mladá žena, která se nám představí jako Jana Klaisová, a neopomene dodat, že je snoubenkou pana Hanzala, odejde se značnou nelibostí do kuchyně nalít mámě sklenici vody.
„Máte nějaké děti? Lýdie tady nikoho nezná. Bylo by fajn, kdyby se tu necítila tak sama.“ Mámina slova mě vytrhnou ze zírání na fotografie stojící na krbové římse. Z téhle vzdálenosti toho moc nevidím, obličeje sotva rozeznávám, ale je to větší zábava, než se snažit rozluštit zdvořilý úsměv pana Hanzala nebo ten falešný slečny Klaisové.
Šlehnu po mámě pohledem. Předstírá, že si toho nevšimla, ale přesto jí začne neznatelně cukat pravý koutek úst, jak se snaží nerozesmát. Tohle má u mě.
„Syn není příliš společenský. Kde je Patrik, Jani?“ Pan Hanzal se ohlédne na svoji snoubenku, která mámě donese sklenici vody a usadí se vedle svého nastávajícího. Opravdu velmi blízko, aby bylo všem jasné, komu tento muž patří. Levou ruku mu okázale položí na rameno a my tak můžeme sledovat blyštivý diamant v celé své kráse. A že se je na co koukat! Kámen zakrývá téměř celou šířku jejího útlého prsteníčku.
„Myslím, že je ve svém pokoji. Patriku?“ zavolá do chodby bez odezvy. „Patriku!“ vyštěkne, ale nepřestává se na nás usmívat. Zaslechneme tlumený hlas následovaný loudavými kroky. Okamžitě se mi rozbuší srdce a nepříjemně sevře žaludek. Sotva se objeví ve dveřích obýváku, okamžitě si mě všimne. Zarazí se, pohledem přejde na moji mámu a zpátky ke mně, načež pozornost obrátí ke svému otci. „Co je?“
Konečně si ho můžu pořádně prohlédnout. Vypadá jako mladší verze svého táty. Kobaltově modré oči mají zvláštní tvar, díky kterému působí vřele a živě, ale rty semknuté do tvrdé linky jakýkoli náznak srdečnosti úspěšně potlačují. Tmavě hnědé vlasy nejsou úplně krátké, spíše přerostlé přes uši a padají mu do čela. Na tváři jednodenní strniště mě utvrzuje v myšlence, že netráví hodiny v koupelně, ale je mu vzhled nejspíš ukradený. Na sobě už nemá motorkářské černočervené kalhoty s vysokými botami a teplou mikinu, ale tepláky a jednoduché tričko. S rukama v kapsách věnuje svému otci celkem otrávený pohled.
„Tohle jsou naši noví sousedé. Paní Vegnerová se i s dcerou přistěhovaly do domu vedle nás. Přišly nás pozdravit a donesly něco na zub.“
Patrik se podívá na stůl, kde náš výtvor zůstal zatím nepovšimnut. „Prima,“ pokrčí rameny, natáhne se pro jednu sušenku a otočí se k odchodu. Pitomec.
„Patriku, chovej se slušně,“ zavrčí jeho otec.
Ohlédne se přes rameno a zamává nám sušenkou. „Jsou dobrý,“ zhodnotí s plnou pusou a zmizí cestou, kterou přišel.
„Omlouvám se,“ řekne tiše pan Hanzal.
Máma se usměje. „V pořádku. Vlastně bychom už měly jít.“ Jakmile to dořekne, vyskočím na nohy, abych byla co nejdřív pryč z tohohle domu. Máma mě následuje, cestou si vymění s panem Hanzalem i jeho snoubenkou pár zdvořilostních frází, které poslouchám jen na půl ucha, a jsme konečně puštěny na svobodu. Odolám touze kleknout si na trávu a políbit zem.
„Myslím, že ostatní sousedé by pro nás mohli zůstat utajeni,“ navrhnu mámě, když se vracíme k našemu domu.
„Ne. Když už jsme s tím začaly, tak to taky dokončíme. Doma vyzvedneme další sušenky a pokračujeme.“