Křídla noci

Kapitola 3

Šedé zdi. Tmavě modré bavlněné povlečení. Kořeněná vůně. Víc si ze svého snu nepamatuju. Stačí však zavřít oči a okamžitě moje smysly ovane ta nádherná vůně, díky které mi naskočí husí kůže. A přestože mám na sen jen nezřetelné střípky vzpomínek, hluboko uvnitř cítím, že bych měla být vyděšená. Po letech jsem na ně ale zvyklá. Vždy své sny zapomenu ve chvíli, kdy se probudím. Zůstanou mi jen ty zvláštní pocity, které však nijak nedokážu blíže specifikovat.
Protáhnu se na posteli. Odolám touze se ještě víc zachumlat do vyhřáté přikrývky a nakonec vstanu do dalšího rána. Pohled z okna mě zachmuří. Žádné sluneční paprsky pronikající přes mraky, ani roztávající sníh na ulici, ale dnešní den mě opět uvítá zatažená obloha, ze které padají sněhové vločky vytvářející na okně ledovou mozaiku. Prstem obkreslím zmrzlé krystalky vody a opřu čelo o chladivé sklo. Začátek jarních prázdnin nevypadá zrovna slibně.
Seběhnu do přízemí, kde najdu mámu sedět u jídelního stolu psát do svého notebooku. Na stole leží poházené papíry, šanony i knihy, ve kterých má určitě nějaký systém, přestože spíše připomíná pořádný chaos.
„Začala jsi brzy.“
Usměje se. „Měla jsem opravdu klidnou noc. Vstala jsem už před hodinou.“
„Super,“ úsměv jí oplatím. O svém vlastním snu, či spíše o zvláštním pocitu z něj, pomlčím. Když jsem byla malá, párkrát jsem se jí svěřila. Jenže pak jsem zjistila, že i ona během spánku trpí a okamžitě se cítila provinile, že si stěžuju. Jsou to přece jenom sny. A ty mé jsou ničím ve srovnání s jejími.
„Nevím, jestli ses už stihla podívat ven, ale vypadá to, že tam co nevidět začne úplná apokalypsa,“ soucitně kývne hlavou k francouzskému oknu.
„Teď je vhodná doba na to mě ujistit, že je tady v okolí lyžařský vlek.“
Zachechtá se. „Budu tě muset zklamat a dělám to vážně nerada.“
„Jo, úplně vidím, jak tě to mrzí,“ ušklíbnu se.
Náhle se jí rozjasní tvář. „Vlastně, ve městě je otevřené kluziště. Nechceš se tam odpoledne podívat?“
„To zní…dobře.“ Stejně nemám nic lepšího na práci.
„Doufám, že tvoje nadšení pro věc souvisí s výběrem aktivity, nikoli parťáka.“
Postavím se za ni a vlepím jí pusu na tvář. „Samozřejmě.“
Máma se ke mně na chvíli přitiskne, než mě vyžene, aby mohla pokračovat v práci. „Jestli stojíš o moji společnost, musím to dokončit a poslat. Dnes mám uzávěrku.“
„Kávu?“ zeptám se jí cestou k lince.
„Ne, díky, už jsem měla.“
„Čaj?“
Zavrtí hlavou. Skloní se zpátky ke svým číslům a přestane si mě všímat.
S vařícím hrnkem se vrátím do svého pokoje. Sama si zapnu svůj notebook, abych si mohla zkontrolovat e-mail. Označím a smažu reklamní sdělení i nabídky internetových obchodů, poté vyplním dotazník spokojenosti zákazníka a mám hotovo. Neměla bych být zklamaná, že se mi neozval nikdo z mých přátel, ale přesto mě to trochu zabolí. Alespoň Kristýna mohla napsat. Seděly jsme spolu tři roky v lavici, i když jsme si nikdy nevybudovaly užší vztah. To ještě ale neznamená, že by mi nemohla napsat, jak se mi daří. Vím jistě, že je o prázdninách doma.
Frustrovaně zaklapnu notebook a vyhlédnu z okna. Ze svého pokoje mám výhled na celý sousední dům i jejich pozemek. Co ale upoutá moji pozornost, je okno přímo naproti tomu mému. Teda spíš to, co je za ním, nebo kdo. Patrik stojí ke mně zády, ale rozhodně je se na co koukat. Na sobě má tepláky, které mu visí hodně nízko na bocích. Nic víc. V krku mi vyschne a rozbuší se mi srdce. Hypnotizuju ho celou dobu pohledem, který nezabere ani deset vteřin, než si vezme tričko ze skříně a přetáhne si ho přes hlavu. Nakonec vezme do ruky telefon a přiloží si ho k uchu. Zase takový samotář nejspíš nebude, jak tvrdil jeho otec. To, že ho v podstatě šmíruju, si uvědomím, až během svého hovoru vyhlédne ven a střetne se s mým pohledem. Zbrkle se přikrčím na židli, přestože to vypadá ještě nápadněji, než když bych předstírala, že šlo o náhodu. Zrudnu tak, až mě pálí obě tváře. Naštěstí to nemůže vidět, protože doslova ležím přitisknutá k desce stolu. Po pár minutách se odvážím podívat znovu jeho směrem, ale pokoj je už prázdný.